Anna Karenina
Klasický ruský námět byl mnohokrát zfilmován, verze režiséra Joe Wrighta z roku 2012 nabízí místy úchvatnou vizuální podívanou, celkově však zůstává spíše povrchní.
Ve filmu jsou použity velmi působivé přechody, kdy se změnou divadelních kulis přenáší děj z místa na místo. Postavy pak přechází nejen mezi scénami ale i do zákulisí, což je velmi působivé a prvních deset minut na to člověk kouká a jen těžko se orientuje v ději a postavách. Tvůrci naštěstí postupně uberou a tak se začne vyloupávat příběh Anny, provdané za vysokého státního úředníka a později ministra.
Na začátku filmu jede Anna z Petrohradu do Moskvy řešit nevěru bratra Stivy, nakonec jeho manželku Dolly uklidní. Na plese se Anna seznámí s nápadníkem její sestry Kitty, s důstojníkem Vronskim. O Kitty usiluje také Stivův kamarád, venkovský šlechtic Levin, který nemůže elegantnímu Vronskému konkurovat. Jenže Vronskij vzplane pro Annu, kterou později pronásleduje i v Petrohradě. Anna se dlouho brání a jeho pronásledování vzbudí až posměch ve společnosti.
Nakonec však Anna podlehne, její manželství je totiž neuspokojivé - starší a spíše formální manžel je sice hodný, pozorný a dává ji volnost, ne však lásku. Její manžel vztah s Vronským dokonce dlouho přehlíží a zaregistruje ho, až ho lidé pozorní a i pak pochybuje a Anně plně důvěřuje. Ona se však prozradí sama na dostizích, v následném rozhovoru přizná nejen nevěru ale i to, že s Vronskim čeká dítě. Odmítá však vše ukončit a utíká k milenci, žijí spolu ale dočkají se jen pohrdání okolí. Ze začátku je Anna šťastná, odmítání okolí ji nakonec přemůže, vyčerpání a nespavost řeší alkoholem a morfiem. Navíc si všimne, že Vronskij koketuje s jinými dívkami, ale nevíme, zda je to její paranoia nebo skutečnost. Z bezvýchodné životní situace nakonec hledá únik skokem pod vlak.
Během děje se Anna opakovaně setkává s Dolly, která nakonec akceptuje další a další nevěry svého manžela, protože jde jen o románky. Toto přijetí nevěry kontrastuje s Anniným osudem, její nevěra je naopak obecně odmítnutá, asi proto, že nejde jen o románek - aspoň ne z její strany. Další kontrast tvoří Levin, který po odmítnutí od Kitty hledá klid v prostém životě na venkově, po nějakém čase se však vrací a Kitty se mu podaří získat. Zajímavá je také její proměna z "městské panenky" na "vesnickou hospodyni", oba nalézají spokojenost v jednoduchém životě.
Film není přísně realistický, spíše napůl snový a podívaná je to díky kulisám, přechodům mezi scénami a hudbě skvělá i když ke konci trochu zdlouhavá. Jenže chybí něco typicky ruského, klidně bych řekl, že jde o další adaptaci Austinové - však také J.Wright natočil Rozum a cit (2005), kde ztvárnila Elizabeth představitelka Anny, Keira Knightley (známá i z Pirátů z Karibiku).
Děj je z dnešního pohledu klišé, ale téma odcizení manželů a pokrytectví společnosti je stále živé. On je mocný ministr, skvělý úředník, podle svého mínění i vzorný manžel, jenže jí nedává lásku a kdyby si jí více všímal jako ženy, možná by se dokázala Vronskému ubránit. Jenže tehdejší společnost byla takto nastavena a vše se řídilo konvencemi, proto, když se manžel ptá, čím si zasloužil, že ho podvedla, nedokáže na odpověď přijít a ani přijít nemůže. Přesto si ho Anna hluboce váží, což se ukáže po porodu dcerky, během následné nemoci hledá smíření s manželem - jednoho muže si váží a druhého miluje, bohužel ani jeden nenabízí obojí.
Hluboký formalismus společnosti je dokumentován na jejich synovi, který se od otce nedočká ani náznaku citu, to je výsadou matky, tedy Anny. Zajímavý je i vesnický šlechtic Levin, bohužel je ve filmu nedotažený, buď tam měl být víc nebo vůbec, takhle působí zmatečně i když potenciál postavy je obrovský. A to i proto, že jde o částečnou autostylizaci Tolstého (autora literární předlohy), který sám hledal klid na vesnici v až rovnostářském spolku.
Přesto, že filmu chybí ruská atmosféra, tak se tam pár ruských scén objevilo a to nejen ty venkovské, v nichž Levin seče seno. Třeba Stiva v obrovském úřadě dokumentuje ruskou byrokracii, v soukromí pak zobrazuje pokrytectví i snahu ruské šlechty po světovosti. Roztomilé je sblížení se Levina a Kitty nad dětskou hrou se slovy, závěr filmu, kdy Anna pije, bere morfium a (paranoidně) podezírá Vronského mi vizuálně i atmosférou připomněl Fridu. Atmosféra zákulisí má také něco do sebe a úplný závěr vysvětluje mírnou vizuální posedlost vlaky.
Anna Karenina je vizuálně skvělá podívaná, která ale zůstala na povrchu, i když to pokrytectví společnosti i strhující milostný cit obsahuje.