Ladislav Klíma - (Můj) výbor z díla 2
Jak jsem slíbil nedávno, pokračuji v recenzi volně dostupného díla tohoto českého spisovatele a filosofa. Ve druhé části, a připomínám, že rozdělení bylo děláno skutečně náhodně, jde především o díla kratší, fantastická a duchařská, většinou bez filosofického náboje. To neznamená, že nejde o díla nezajímavá, díky svému rozsahu, snovosti a jakési zvrácené romantice se dobře čtou. Povětšinou jde zřejmě o dílka ranější, později se již autor věnoval spíše filosofii a byl ovlivněn Nietzschem a svým programem Absolutní Vůle. Tomu napovídá i volba témat, již zmíněné povídky duchařské nebo povídky o lásce, byť v různě zvrhlé podobě, svědčí spíše o mladším autorovi. Díky těmto textům tak získávám jiný, bohatší pohled na autora. Celkem by mě zajímalo, kolik z Klímova díla vyšlo knižně, v porovnání s tím, co je volně k dispozici. Knižní podoba svědčí autorovi určitě víc, ale moc jsem toho v knihkupectví neviděl. Zahlédl jsem pouze Velký román (?) a Sebrané spisy, díl první, bohužel zatavený v igelitu, takže jsem se nemohl podívat, co vlastně obsahuje.
Donna Maria je příběhem sadisticko masochistického dona Pedra, vyprávěný očima jedné jeho oběti, donny Marie. O motivech víme pouze to, že si Pedro slíbil, že umučí 40 žen, a že mu pomáhá jeho sestra. Kromě tajemného motivu, totiž přeživší předposlední oběti, která pomáhá donně Marii, se objevuje další, duchařský motiv. Ten spočívá v tajemných okolnostech smrti dona Pedra. Zaujme i popis myšlenek oběti a také hrůzostrašné rekvizity i praktiky.
Helena Marná je krátká, hrůzostrašná povídka. Heleně den před svatbou umírá snoubenec. Po nějakém čase je požádána o ruku jiným mužem, což přijímá. Noc před svatbou ale opouští dům a jde nočním městem do neznámého hostince. Tam je spousta jejích známých, ale jak zjišťuje, všichni jsou mrtví. Když se z hovoru dozví, že čekají na hostinu, na mladé dívčí maso a krev, snaží se utéci, ale je dostižena a její mrtvý snoubenec ji uškrtí. Ráno je nalezena v posteli, uškrcená svým závojem. Těžiště povídky spočívá v detailním popisu atmosféry hostince umrlců.
Historie je také kratší povídka. Otmar bydlí ve starém domě, jednoho dne uvidí ve vedlejším, opuštěném domě dívku, do které se zamiluje a po několika dnech se rozhodnou k útěku. Ona má ale milence, který po ní touží, jí však nevyhovuje, a tak raději volí Otmara. Ale v dne útěku není na smluveném místě a ani jinde není k nalezení. Otmar ji hledá, a po několika letech se ukáže, že ji její milenec zabil, mrtvola je ve starém domě a povídka končí Otmarovým šílenstvím. Povídku charakterizuje poměrně tajemná atmosféra, popis pocitů a jakýsi, až zvrhlý, romantismus.
Já a strýc vypráví o vzájemné nenávisti autora a strýce. Po smrti rodičů nemá mladík peníze, tak jede ke strýci, který ho prakticky vyžene. Mladík se mu snaží pomstít tím, že mu vrazí do boty třísku, ale nejde o nějakou cílenou pomstu, spíš okamžitý, rozverný nápad. Za měsíc strýc umírá na otravu krve, samozřejmě po bodnutí třískou. Strýc nestačil napsat závěť, takže mladík vše dědí, ale začnou jej pronásledovat výčitky svědomí. Ty končí až setkáním s dvojníkem strýce, který měl podobný osud, a mladík končí zřejmě šílený.
Sentece je další várka Klímových citátů.
Skutečná událost seběhnuvší se v postmortalii je fantastický příběh, v němž Genor, jakýsi skřet, čeká na smrt své milenky, v prostředí plném hnusu. Autor prvoplánovaně popisuje hnus.
Sta a sta žen vypráví o knížeti, jež měl sta a sta žen, leč tu, kterou miloval nejvíce, zabil a každou noc ji nabalzamovanou vytahoval z rakve a líbal. Jednoho večera, po metafyzické rozpravě o tom, co je člověku možno překročit a co již ne, uchýlí se ke svému rituálu, když jej jeho mrtvá milenka počne dusit a on zemře hrůzou.
Sus triumfans je příběh Vitoria, antispolečenského a elitářského Itala, žijícího v Římě. V první části ho sledujeme v hospodě, kde poslouchá štamgasty, dobráky, jak si oni říkají a je zděšen jejich týráním zvířat. Později diskutuje se svým přítelem o opravdových lidech a většinové chátře. Poté klade na koleje polena, aby vykolejil vlak a raduje se, že svoje myšlenky přetavil v čin. Autor uvádí i odposlechnutý rozhovor několika cestujících, jejichž malicherné a pokrytecké řeči a problémy snad dávají Vitoriovi za pravdu. Pouze nevím, proč se zastávat zvířat, a lidí ne, ale na to dávají částečnou odpověď Filosofické listy i program nadlidství. V tomto textu nalezneme náznaky a části Klímových myšlenek ohledně lidstva jako celku.
V létě roku 1902 vypráví o lásce autora k tajemné vězeňkyni, snad vražedkyni, kterou zná pouze z novin, ale něco v případu rozezvučí jeho duši. Dívka je odsouzená na dvacet let, jádro povídky se odehrává pět let po jejím odsouzení. Při procházkách lesem ji opakovaně vidí, což jitří jeho city, až končí v jejím obětí, skutečném nebo snovém, těžko říct. Nemám jistotu, zda je volná povídka celá, připadne mi neukončená. Povídka je tak nějak temně snová, má melancholickou náladu, nebo také nálada lásky.
V zasněném údolí je povídka, velmi podobná předchozí. Opět jde o autora a jeho vztah k ženě, milence. Tentokrát jde o skutečnou, fyzickou osobu, se kterou se setkává, ale postupně se příběh a vše v něm halí do snové mlhy. Ovšem skutečnou lásku má poznat až po smrti, a jeho milenka jej po dvakráte přivede na samou její hranici, on však ze strachu nedokončí cestu k ní. Povídka evokuje i jiná autorova díla použitými myšlenkami.
Zde by měly růst brambory je zřejmě nejfilozofičtějším textem tohoto výběru. Setkáváme se s člověkem, který si uvědomí, že on je vrchol stvoření, a svět je pro zde pro něj. Ale svět mu připadá neužitečný, obsahující spoustu věcí, které nepotřebuje, kde by třeba mohly růst brambory. Posléze dospěje k tomu, že ne vše je užitečné, ale něco je pouze krásné. Ale i tak existují věci nepěkné a neužitečné... Vydává se do hor za mudrcem, ten mu potře ústa a uši mastí, díky čemuž porozumí řeči zvířat. A jak jde z hor, tak si všechna zvířata stěžují na zbytečnost a neužitečnost světa, stejně jako on, ale každý na něco jiného. Ale opět mám dojem buď nekompletnosti textu nebo jisté fragmentovosti.