Oscar Wilde - Obraz Doriana Graye
Na začátku tohoto klasického díla irského autora se setkáváme s malířem Basilem a jeho přítelem, lordem Henrym. Nad nejnovějším Basilovým obrazem, velmi krásným portrétem jinocha Doriana Graye, diskutují o umění a jeho lidovosti, o hlupácích a ošklivcích. To vše je pozadím zdůvodnění niternosti tohoto obrazu pro Basila, jehož setkání s Dorianem bylo osudové, něco je vzájemně přitahovalo, Dorian působí na Basila jako obrovský inspirační zdroj.
Při následném malování vzruší Henry Doriana filosofickou rozpravu o mládí a životě, Henry zde odhaluje Dorianovi jeho nitro. Henry vynáší krásu nad ducha, staví krásu a vzhled nad myšlení, které je pro něj plytké a povrchní. Ale také nezapomene upozornit na to, že až Dorian zestárne a ztratí svoji krásu - koho a jak bude potom okouzlovat? Krása není pro Henryho tak povrchní jako myšlení, žijeme dokud jsme mladí, nic nemá cenu, jen mládí. Když Dorian spatří svoji nádhernou podobiznu, kterou mu Basil věnuje, uvědomí si pravdivost Henryho řečí o stárnutí, vyděsí se a projeví přáni, aby stárl obraz a ne on.
Cynický Henry si zjišťuje podrobnosti Dorianova původu a uvažuje o něm jako o tvárném materiálu a rozhoduje se ovládat jej a vést. Stanou se tak z nich nerozluční přátelé a po jedné debatě o hudbě se svěřuje Dorian Henrymu, že je zamilován do jedné výjimečné herečky, do sedmnáctileté Sybily. Tu naprosto zbožňuje, s Henrym mluví v prudkém výlevu citů, ale pro Henryho je to vše stále pouhý psychologický experiment. O něco později se Dorian zasnubuje se Sybilou a my sledujeme její rozpravu s matkou, plnou kontrastu Sybilina štěstí a matčiny touhy po penězích. I Sybilin mladší bratr James, odjíždějící do Austrálie, je proti tomuto poměru s "gentlemanem" a slibuje pomstu, pokud sestru potká něco zlého. Oba sourozenci jsou totiž nemanželské děti, jejich otcem je také "gentlemanem", takže bratr nechce, aby jeho sestra dopadla stejně jako jejich matka.
Vztah k Sybile přebíjí v Dorianovi veškeré Henryho individualistické a cynické teorie. Při dalším představení je ale Sybila jako herečka velmi špatná, protože veškerá vášeň pro divadlo se změnila v lásku k Dorianovi, který však miloval herečku a svět fantazie, nikoliv reálnou Sybilu. Takže ji odvrhne, celou noc horečně bloudí, nad ránem přichází domů, kde zjišťuje, že se jeho portrét od Basila změnil, že má jiný, krutější výraz. Portrét přejímá stárnutí a změny tváře v důsledku jeho činů, stává se tak obrazem svědomí, který bude mít Dorian viditelně před sebou. V první chvíli bere měnící se obraz jako maják, jako vůdce životem a kontrolu jeho činů. Rozhoduje se napravit odmítnutí Sybily a je rozhodnut se s ní oženit, když se dozvídá, že tato byla po včerejším představeni nalezena mrtvá, zřejmě se otrávila. Dorian se obviňuje z její smrti, Henryho cynismus mu pomáhá, navíc se necítí tak, jak by v podobné situaci měl. Je snad bezcitný? Henry to bere jako tragickou krásu, z lásky k němu se žádná žena nezabila, dovolili si žít dál. V této části knihy je cítit podivně odmítavý a cynický postoj k ženám, feministkám by se některé pasáže knihy asi nelíbily. V této souvislosti je také dobré vědět, že autor byl dva roky vězněn za homosexualitu. Dorian vše nakonec bere jako smrt herečky, resp. postavy, nikoliv osoby jako takové.
Dříve na portrét hleděl s rozkoši - a teď? Ale věčné mládí a krása je pro něj důležitější. Z románku se Sybilou se Dorian rychle oklepe a vrhá se do víru života, což Henry schvaluje, ale Basil nechápe a odmítá - jakoby Dorian byl bez srdce, bez soucitu. Když chce Basil vidět obraz a vystavit ho, Dorian vše zakazuje a rozhoduje se obraz schovat.
Dorian žije lehkomyslně a hýří, zabývá se studiem a sbíráním krásných uměleckých předmětů, šperků, drahokamů nebo gobelínů. také se věnuje hudbě, ať už evropská nebo barbarské. Také koketuje s katolickou církví, téma poněkud kontroverzní v anglikánské Anglii. To vše slouží jako útěk před strašným obrazem, který jediný zobrazuje skutečného Doriana. Na 38 narozeniny se setkává s Basilem, který mu líčí Dorianovu špatnou pověst a jeho špatný vliv na okolí. Basil chce od Doriana slyšet popření všeho, ten ale jeho podezření potvrdí tím, že mu ukáže svoji duši - tedy měnící se portrét. Malíř se zhrozí z toho, co se z Doriana stalo, toho ale v tu chvíli popadne strašná nenávist a Basila ubodá. Poté se zbavuje mrtvoly, k čemuž vydíráním přinutí jednoho starého známého chemika.
Dorian tráví večery i dlouhé dny v brlozích a opiových doupatech, kde ho po osloveni "princ z pohádky", kdysi používané Sybilou, málem zabije Sybilin bratr James, Doriana zachrání pouze jeho mladistvý vzhled. Teprv později se James od jiných ztracených existencí dozví, že Dorian již dvacet let vypadá stejně, a že to byl ten pravý. James Doriana nadále pronásleduje, nebo je to jen přelud, který ho bude pronásledovat podobně jako jeho další hříchy? Náhodně zastřelený honák na lovu jej rozruší, teprve později v něm pozná Jamese, což Doriana značně uklidní.
O par měsíců později se přetřásá Basilovo zmizení, Dorian je klidný, protože vše spálil a jediný důkaz o jejich spojení je obraz. Rozhodne se jej tedy zničit, probodne ho. Ráno je v pokoji nalezena odpudivá mrtvola s dýkou v srdci pod obrazem krásného jinocha...
V díle je použit lehce fantastický motiv, který slouží jaké základna k mnoha úvahám. Jde o úvahy o světě, životě, umění, kráse, mládí a rozumu, o tom, co je důležitější, co dělá člověka člověkem. Základní otázkou je, zda je prapříčinou Dorianovi mravní zkázy skutečně Basil, resp. jeho obdivování a následný vliv okolí, zejména cynického Henryho? To vše je ale líčeno v dlouhých, až nudných pasážích. Dílo se ve své době setkalo s kritikou a odmítáním, což je dneska těžko pochopitelné. Myšlenky nepůsobí nijak provokativně, já spíše vnímal dějovou linku, která se ale děsně vleče. Díky některým úvahám ale dílo stojí za přečtení, jako dokument doby a vnímání některých tehdy ožehavých témat.