Josef Svatopluk Machar - Řím
V cestopisné knize "Řím" líčí J.S.Machar, český moderní básník a spisovatel, své dojmy z několikatýdenního pobytu v Římě. Knihu provází silný obdiv k antice a nenávist ke křesťanství, zvláště pak k papežství. Autor uvádí množství historických faktů, přesto kniha nepůsobí nijak suchopárně a ve skutečnosti je celkem čtivá. To je dáno jak konfrontací faktů s viděnými památkami tak určitou smělostí a provokativností vůči křesťanství, což už ale dnes nepůsobí zdaleka tak odvážně.
Autor vyráží z Vídně, kde žije, do Terstu vlakem, poeticky líčí nudnou cestu, pospávání a dřímání vlastní i spolucestujících. Kýčovitá alpská údolí se mu nelíbí a Terst vnímá jako město na periferii Rakousko-Uherské monarchie. V Terstu přestupuje na loď do Benátek, ty líčí jako směsici gotiky a benátského stylu, přidává i barvité výjevy z historie města. Benátky jsou mu však umírajícím městem, z bohatých obchodníků se stali chudí žebráci. Během prohlídky památek se k němu připojuje německy mluvící turistka. Ta má dojem, že autor není jako ostatní turisté, že se dívá jinak, do hloubky a podstaty, zkrátka že lépe poznává ducha města, po čemž touží i ona. Ukáže se, že je to Ruska, Sofie Petrovna, a protože také cestuje do Říma, připojuje se k autorovi jako jeho stín, který ho nebude rušit. Sofie Petrovna dokonce zná autora podle jména, líčí mu útrapy osamělé ženy cestující Evropou a obhajuje Ruskou revoluci.
Během cesty do Říma si společně připíjejí na staré bohy vínem zneužitým křesťanstvím, což je první výpad proti křesťanství a v průběhu díla budou následovat další a další. Hned první dojmy z Říma jsou podloženy latinskými klasiky, Machar oslavuje Livia a jeho Dějiny. Památky prohlíží v chronologickém sledu, se Sofií Petrovnou navštěvují muzea, vinárničky i blízké okolí, vše antické je mu blízké a pěkné. Antika na něj působí ohromným dojmem a prohlídky monumentálních antických staveb provází i úvahy o naší malosti a ubohosti. Křesťanské chrámy však k němu nemluví, jsou chladné a umrtvené a ke katolické církvi má despekt jako k hamižné, prospěchářské a přízemní instituci. Obhajuje antického ducha proti pomluvám a zvěrstvům katolické církve, vyvrací lži a antika je mu ideálem, a to i ve srovnání s jeho dekadentní a zvrhlou dobou.
Autorova znalost antického Říma je detailní a pojí se v ní romantika, nadšené oslavování i zřídkavý kritický přístup a nadhled. Detailně a barvitě líčí římské císaře, senátory, republikány i krále a toto líčení proloží občasnou připomínkou chudého tesaře v Palestině. Pro něj najde občasné pochopení, odmítá však Petra a hlavně Pavla a jeho skálu, tedy papežství a institucionalizovanou církev. Papežský Řím je mu symbolem úpadku, přesto, nebo snad právě proto, líčí stejně detailně i krvavý vznik křesťanství. Kruté dějiny křesťanského Říma klade do kontrastu s hlásanou láskou, křesťanství je mu pokrytectvím přinášejícím porobu ducha, ztrátu samostatného myšlení a pokoření ženy. Na milost bere křesťanství až v reformaci, kde uznává Luthera a další protestanty v čele s Husem, ale to hlavně proto, že se postavili proti papeži. Eleganci antiky staví proti nevkusu křesťanství i když občas uznává, že stavby nebo sochy antického Říma byly zachráněny použitím ke křesťanským účelům, tím byl ale jejich duch pošlapán, zničen a pošpiněn.
Ke konci se pak autor raduje z toho, že papežství končí a ztrácí světskou moc, ať už ve světle vědy a pokroku nebo jako důsledek národního obrození a sjednocení Itálie. V tomto bodě je asi trochu neoprávněný optimista, i když je fakt, že papežové už nemohou upalovat na hranicích ani bezostyšně krást a loupit. Moderní dějiny papežství včetně role Napoleona jsou také zajímavé, pro mě nové a občas docela paradoxní, snad i proto, že jde o politiku a velmocenské zájmy, kde stojí víra i logika stranou.
Během návštěv památek kritizuje ty turisty, kteří věnují pozornost jen tomu, na co je upozorní průvodce a čím víc hvězdiček v bedekru, tím líp. Další kritika patří zaručeně pravým památkám a relikviím, které průvodci ukazují, ve skutečnosti průvodci ukazují lidem jen to, co chtějí vidět a žijí z toho. Sofie Petrovna je mu celou dobu nenápadnou společnicí, navštěvuje s ním vše, ale sama nemá žádná přání něco vidět. Uběhne několik nádherných týdnů, ale vše jednou končí a Machar se po ose Florencie - Bologna vrací domů do Vídně. Cestou se loučí se Sofií Petrovnou, ta vyráží za revolucionářem Kropotkinem.
Kniha přináší obrovskou exkurzi do antiky a odmítnutí papežství, revoluční nádech přináší i přítomnost Sofie Petrovny. Autor líčí památky i historii, ale důležitější jsou dojmy a celkové prožitky. Kniha je svěže napsaná a čtivá, až má člověk chuť přečíst si něco z antiky nebo si do Říma zajet. A tak me hodně bavila, možná i proto, že jsem ji přečetl převážně na cestách, byť úplně jiným směrem. I filosoficky se mi přes drobné výhrady líbí, přináší jakýsi "čistý a smělý" proud, podobně jako u Klímy nebo Nietzscheho. Machar se několikrát ptá, co je pokrok a mluví zde o pohybu dějin, ne nutně kupředu, ale pohyb sám je důležitý, což odpovídá i Bondyho filosofii. A svým čtivým stylem mi připomíná další svěží a vtipné cestopisy alá Achille Gregor, takže mi "Řím" přinesl celkem nečekaný zážitek.