„One More Time“ je nová nahrávka Aerosmith po cca třinácti letech, tedy od poslední desky „Music from Another Dimension!“ z roku 2012. Splnilo se tak přání všech fans, z nichž mnozí už v další nahrávku ani nedoufali, a to vzhledem k problémům Stevena Tylera s hlasem. Neznamená to však, že členové Aerosmith zaháleli: Steven Tyler vydal skvělou country sólovku „We’re All Somebody from Somewhere“ (2016), Joe Perry se realizuje v Hollywood Vampires a sólovkách, Brad Whitford oživil svůj projekt Whitfor/St.Holmes s deskou Reunion (2016) a Tom Hamilton rozjel Close Enemies, s nimiž zatím vydal 5 singlů (2025) a debutové album je plánováno na březen 2026.
Přesto, nebo právě proto, je nová nahrávka Aerosmith tak trochu překvapením. Na ní se Aerosmith spojili s Yungbludem, prý populárním ale mě neznámým muzikantem a na dvacetiminutovém EP se podílela ještě celá řada dalších muzikantů. Jasně, je to samozřejmě komerční tah, nahrávka vyšla na CD i LP v několika barevných variantách a na streamech jsou i další verze skladeb, zatím: My Only Angel featuring Steve Martin a Wild Woman (Lainy Wilson Version) a nedivil bych se, kdyby se objevili i další verze.
Mnozí toto EP hodnotí ne úplně kladně, prý je určeno pro ty, na který bylo Just Push Play moc tvrdé, prý je tam moc Yungbluda, prý je to pošlapání celého odkazu Aerosmith… No, a mě se to celkem líbí.
Úvodní „My Only Angel“ mi přijde jako typická střednětempá rocková věc od Aerosmith, zní (mi) hodně povědomě nebo známě. Trošku táhlé a pohodové, dojde na melodický zpěv, klasické kytarové vyhrávky i moderní elektronické názvuky. Ty uvozují druhou „Problems„, která pokračuje v podobném duchu, postupně však přitvrdí, takže se tam střídají melodické nástroje (housle nebo co to je) a až metalový riff, který dělá z Problems jednu z nejtvrdších skladeb Aerosmith vůbec. Nad tím vším se vznáší zpěv, celek nezní vůbec není špatně, v některých momentech až punkově rebelsky a uličnicky.
„Wild Woman“ je taková skoro utahaná věc, ne úplně balada, ale každopádně něco, co by člověk klidně od Aerosmith čekal. Má podobný táhlý patos jako úvodní skladba, zajímavou basovou linku, střídání vokálů. Klasickou Aerosmith přináší následující „A Thousand Days“, ta má i určitý akustický názvuk, sborové refrény a možná je lehce přeslazené, jenže to k baladám Aerosmith tak nějak patří. Závěr patří klasické „Back In The Saddle 2025 mix„, což beru jako symbolické připomenutí, že jsou Aerosmith zpět (nebo stále? 🙂 v sedle.
Takže za mě je nakonec tohle EP celkem fajn věc a vůbec bych se nezlobil, kdybychom se dočkali regulérního alba. I když … možná raději se rozloučit takto.
PS: CD bylo vyrobeno v České republice.
