Tato krátká (26 minut) živá nahrávka z roku 1969 patří mezi nejčastěji vydávaná alba Alice Coopera a vyšla pod mnoha různými názvy, nejčastěji právě jako „Ain’t That Just Like A Woman“. Podstatu nahrávky nejlépe vystihuje název „Toronto Rock ‚N‘ Roll Revival 1969, Volume IV.“ Nejde však o oficiální nahrávku, názvy skladeb byly „vymyšleny“ vydavatelem a jde převážně o živé verze skladeb z debutového alba „Pretties for You“, kterému tento živák časově předchází. Navíc, dvě obsažené skladby nemají s Alice Cooperem vůbec nic společného, jedná se o studiové nahrávky rockabilly zpěváka Ronnie Hawkinse z roku 1964.
Tracklist (v uvozovkách název použitý na debutovém albu.)
- Ronnie Hawkins – Ain’t That Just Like A Woman
- Alice Cooper – Painting A Picture = “No Longer Umpire”
- Alice Cooper – An Instrumental = „Lay Down and Die, Goodbye“ (extract)
- Alice Cooper – I’ve Written Home To Mother = „Lay Down and Die, Goodbye“ (extract)
- Alice Cooper – Freak Out Song = “Don’t Blow Your Mind” with different lyrics
- Ronnie Hawkins – Goin‘ To The River
- Alice Cooper – Nobody Likes Me = „Freak Out“
- Alice Cooper – Science Fiction = “Fields of Regret”
Stopáž skladeb oproti bookletu nesedí a bůhví jak je to s těmi názvy, protože skladba 2 je instrumentální a 3 se zpěvem, byť název napovídá něco jiného, ve skladbě 4 se zpívá „Painting a Picture“, což je název použitý pro druhou skladbu – ale zkoumat to proti debutu se mi úplně nechce, ty první dvě alba Alice Cooper za to podle mě nestojí.
Záznam je sice uveden zvoláním Alice Cooper, ale první skladba je od Ronnie Hawkinse a je to pro mě běžný rock’n’roll ve středním tempu se saxofonem nebo jinými dechy. Podobně i jeho druhá skladba, kde zní pro změnu klavír. Je to sice zajímavý kontrast proti teatrálnímu undergroundu Alice Coopera ale proč je ta deska pojata takto, je mi záhadou.
První čtyři skladby Alice Coopera jsou spíše fragmenty, místy zní až orientálně, místy experimentálně, s vyhrávkami nástrojů, repetativními plochami a charakteristickými rytmy a bicími. Nejzajímavější jsou poslední dva skladby – první z nich přináší temnější, čistý zpěv, jsou tam i náznaky teatrálnosti, sborových zpěvů/refrénů a energická změna v průběhu skladby. Druhá skladba zní více surově, obsahuje nějaké dechy a energickou, repetativní část a v ní vyhrávky a sóla.
Je to prostě přelom 60. a 70. let, což mě teď už i celkem baví ale celkově vzato je to spíše taková kuriozita a dokument doby.
