Po Chameleonovi museli Heloween něco udělat. Nejdříve však došlo k personálnímu zemětřesení – s Kiskem nechtěl nikdo spolupracovat kvůli jeho velkému egu a bubeník měl problémy s drogami. Řady Helloween tak posílil zpěvák Andy Deris, stylové kormidlo se stočilo zpět k heavy metalu a Master of the Ring uchlácholil většinu starých fanoušků. Andi má sice hlubší hlas oproti Kiskemu, zato je více do hardrocku a o jeho kvalitách svědčí i to, že po natočení desky o něj prý projevil zájem Ritchie Blackmore (do Rainbow).
Master Of The Ring
Po symfo-intru následuje těžkotonážní palba „Sole Survivor“, která ukazuje, že tímto směrem by to opravdu šlo, je to rozjezd jak má být a něco, co se po předchozích dvou deskách úplně nečekalo. Dvojka „Where The Rain Grows“ je taky solidní a hlavně melodický heavy/speed metal, přesně to, co člověk od Helloween čeká. Spíše rocková „Why?“ působí sice nenápadně ale je vlastně dost silná, ať už zpěvem nebo melodiemi. „Mr. Ego (Take Me Down)“ přináší trošku zvolnění a potemnělou atmosféru, ten text je myslím o (proti) Hansenovi.
A skvělými skladbami deska pokračuje – odlehčený „Perfect Gentleman“ s chytlavou melodií zní díky zvukovým hrátkám moderně, stejně tak svižná „The Game is on“, zvonivá, melodická a chytlavá skladba. Ale dojde v ní i na dosti silné momenty, jako je kontrast zvonivé melodie a silné skoro deklamace. „Secret Alibi“ je tak trochu standard, ale pořád naprosto v pohodě, stejně jako svižná a hutná „Take Me Home“, ta působí opravdu natlakovaně jako melodický uragán. Jako jediná slabší skladba na desce mi přijde poloakustická balada „In the Middle Of A Heartbeat“; závěr naštěstí patří další chytlavé jízdě jak ze starých dobrých časů – „Still We Go“.
„Master Of The Ring“ se mi poslouchá fakt dobře, kupodivu je tam vlastně všechno, co od Helloween člověk čeká. Kvapíkové rytmy i střednětempé zatěžkané skladby, spousty melodií, sóla, vyhrávky, nějaké ty hrátky se zvukem a excelentní zpěv. A hlavně momenty, které se pevně zapíší do paměti, to Helloween vždycky uměli, to se jim musí nechat. Pouze z toho vyprchalo kouzlo Keeperů, i když to, že je pořád zmiňuju, není úplně fér, to uznávám…
Přijde mi, jakoby konečně dosáhli toho, o co se snažili na předchozí dvojici desek, včetně návaznosti na minulost. Přitom je to deska odpovídající době, jenom jsem ji tehdy nějak nepobral ale teď mi docela sedí. Přesto mám tak nějak zafixováno, že touto deskou skončila ta zajímavá část kariéry Helloween a pak upadli do heavymetalového kolovrátku, ale možná se pletu a dám jim ještě šanci…
Bonusy
K bonusům patří sedm B-side skladeb ze čtyř singlů, z toho dvě skladby pochází ze singlu vydaného pouze v Japonsku a tři skladby jsou covery.
Většina skladeb naprosto přirozeně zapadá k albu jako takovému. „Can’t Fight Your Desire“ je členitá a variabilní, včetně krátké akustické mezihry, „Star Invasion“ je temnější a pomalejší, až těžkopádnější, ale rukopis Helloween, vyhrávky, sóla atd je tam pořád jasně čitelný. První cover, „Cold Sweat“ od Thin Lizzy je spíše svižný hardrock namixovaný s heavy metalem a zvonivým zvukem, hlouběji posazeným hlasem, docela velká paráda, i když originál neznám, takže nemůžu porovnat.
„Silicon Dreams“ je napůl rozjuchaná, místy až infantilní skladba, přitom ale vlastně funguje velmi dobře a tenhle typ skladeb k Helloween prostě neodmyslitelně patří, co si budeme povídat… Následující instrumentálka „Grapowski’s Malmsuite 1001“ je ukázkou svižné a melodické kytarové práce, což mi takhle samo o sobě moc neříká, i když ve druhé půlce se rozjede do svižné jízdy, která má něco do sebe….
Závěr bonusů patří dvěma coverům vydaným pouze v Japonsku a to „I Stole Your Love“ (Kiss) a „Closer To Home“ (kytarista Grand Funk – Mark Farner), první pěkně zapadá k ostatním skladbám, druhá je taková až (hard) rocková poloakustická popina, ale jo, proč ne…
Vlastně všechny bonusy se mi líbí a baví mě, není to žádná vata…
…
Master of the Ring je svým způsobem velkým milníkem ve tvorbě Helloween. Ti sami berou tuto desku jako jejich „Alice Cooper nahrávku“ – dostatečně komerčně úspěšná ale ne natolik pop aby se to prodávalo ve slevě… (Jestli jsem tuto hlášku v bookletu správně přeložil a pochopil). Na jednu stranu se mi deska líbí. vlastně nemá slabé místo, na druhou stranu jí začala etapa, ve které pro mě Helloween ztratili svoje kouzlo. Další desky mi totiž už nějak splývají do jedné lajny a nic mě nenutilo je poslouchat, natož kupovat…
Možná bych dal ještě šanci následující trojici desek (do The Dark Ride včetně) ale po roce 2000 můj zájem o Helloween upadl … a to až do reunionu, ale to je už jiná kapitola. Ale jak si tak pročítám recenze, tak mi něco říká, že ten můj postoj není úplně racionální a že bych měl dát Helloween ještě šanci…
