Trvalo mi asi třicet let, než jsem desku Pink Bubbles Go Ape docenil. Ona vlastně není špatná, jenom měla vyjít pod jiným jménem než Helloween. Prostě, když si ji pustím po Keeperech, tak jsem lehce zděšen, ale když si ji pustím jen tak, tak musím uznat její kvality. Helloween se odvážně pustili trochu jiným směrem než je speedmetal (a než fandové čekali), což bonusy na Keeperovi 2 tak trochu předjímaly. Tohle lehce experimentální období eskalovalo na Chameleonovi a potom se Helloween (pokorně) vrátili k heavy metalu a od té doby jedou (s trochou nadsázky) jak kolovrátek plus mínus to stejné, i když pořád patří ve svém ranku spíše k nadprůměru. A jen tak mimochodem, Helloween nebyla jediná kapela, která zahájila devadesátá léta úkrokem jinam…
Pink Bubbles Go Ape
Že je něco jinak ukazuje už vizuál alba. Pryč jsou fantasy malůvky, album zdobí jakási surrealistická koláž – žena s rybou, chlápek s volskými oky místo brýlí atd. Na zvuku alba se samozřejmě podepsaly i personální změny, z kapely odešel Kai Hansen (aby založil Gamma Ray) a nahradil ho Roland Grapow.
Helloween měli vždy nějaké odlehčené vtípky atd. ale tohle intro mi přijde fakt blbý. První skladba, „Kids Of The Century“, jede ještě v zajetých kolejích speed metalu, však ji jako jedinou z tohoto období hráli na United Tour 2017. Pak se projev trochu změní ve svižný, melodický metal/hardrock, zní a poslouchá se to ale dobře, viz hned následující, svěží „Back on the Streets“ nebo „Goin‘ Home“. Excelentní zpěv, sóla, dialogy nástrojů, prostě je to tam všechno, co by člověk od Helloween čekal, ale jinak než dříve. Nahrávka jde postupně stylově do šířky, objevují se zajímavé motivy a postupy, (nově i) klávesové podbarvení.
Sice to není klasický Helloween, ale je to deska, která mě nakonec celkem baví a některé melodie a úryvky se mi docela zaryli do paměti. A to přesto, že třeba čtvrtá „Number One“ už má dost daleko ke Keeperům, je to trochu disko, možná až Queen. Neuráží mě ani většinou kritizovaný „Heavy Metal Hamsters“, jen bez závěrečné pobodali/poloakustické podivnosti „Your Turn“ bych se obešel. Ke „klasické“ podobě Helloween nemají daleko ještě třeba „Someone’s Crying“ nebo variabilní „Mankind“. U obou mi přijde, že v nich má M. Kiske víc prostoru než na Keeperovi. První je svižná, druhá má epickou atmosféru. Obě jsou však Helloween a patří k vrcholům alba, zajímavá je i výrazně melodická předposlední „The Chance“.
Bonusy
Bonusy tvoří 4 B-side skladby ze dvou singlů. Ze singlu „Kids Of Century“ jde o klasický rock’n’roll „Blue Suede Shoes“ a skoro popový a rozverný „Shit And Lobster“; zrovna tyhle dvě skladby klidně mohly být na desce místo některých slabších kousků.
Ze singlu „Number One“ pochází teskná a nostalgická instrumentálka „Les Hambourgeois Walkways“. O té nějak nevím, co si o ní myslet, nepoznám, jestli je to progres nebo hra/parodie na něj… Ale čas u jejího poslechu plyne jako u táhlého blues s prvky jazzu, jenom staří příznivci Helloween museli mít (nejen z této bonusové skladby) kopřivku. Poslední bonusem je „You Run With The Park“, sice se tváří rockově a metalově, měla by být bližší očekávání ale tak nějak projede kolem bez většího zájmu, takže celkem oprávněně skončila jako béčko.
Psal se rok 1991 a situace na (heavy) metalové scéně byla taková jaká byla a i větší kapely se v tom plácaly, včetně Judas Priest, Iron Maiden nebo Metallicy – a některé se z toho nevymotaly dodnes. A je fakt, že udělat Keepera 3 by nedávalo smysl už vůbec.
