Lujo Basserman – Nejstarší řemeslo – Pohanský trh lásky

Tato kniha se ve čtyřech kapitolách zabývá kulturními dějinami prostituce. První kapitola „Pohanský trh lásky“ se věnuje antice a to starému Řecku a Římu.

Řecko

Ve starověkých Athénách zřídil Solón (cca 638–559 př. n. l.) první nevěstinec, aby omezil nebo aspoň zmírnil homosexuální vztahy mezi muži tím, že se ženy staly dostupnějšími pro všechny (muže). Tehdejší nevěstky se dělily do tří kategorií: hetéry (vzdělané a vznešené společnice), auletridy (tanečnice a hráčky na flétnu) a dikteriady (pouliční pracovnice té nejnižší úrovně, otrokyně). Z výnosů nevěstinců byl financován rozvoj Athén a nebyl to nezanedbatelný přínos, dokonce došlo k „outsourcování“ výběru daní z prostituce. A už tehdy platila nedotknutelnost bordelu, obec ani dráb z něj (údajně) nemohl vytáhnout nezdárného syna.

Auletridy vzbuzovaly celkově sympatie, byly to tanečnice a hudebnice, zkrátka umělkyně, které se staraly i o zábavu. Někteří autoři výslovně radili chodit za „flétnistkami“ místo za hetérami, pokud muž toužil po potěšení. Některé auletridy dosáhly až pohádkového bohatství i moci a přímo nebo nepřímo ovládaly celou společnost. A občas si užívaly na orgiích, kam neměli přístup muži, o čemž svědčí četná svědectví; údajně až třičtvrtiny z nich mělo lesbické zkušenosti.

Hetéry byly často věrné, dlouholeté družky, chápaly se iniciativy a nebyly to obyčejné, prodejné děvky. Hrdě se nosily městem, zatímco dikteriady se plížily nocí a stíny. Mezi významné patřila Aspasia (cca 470-400 př. n. l.), kterou vyhledával Sókratés a Platon ji zmiňuje ve svých dialozích. Další byla třeba Thais (4. století př. n. l.), která po boku Alexandra Velikého absolvovala vítězné tažení do Indie. Chtěla zapálit Xerxův palác a tím se pomstít, což se i na její přání stalo a nakonec se provdala za vojevůdce Ptolemaia.

Některé hetéry se staly matkami králů a zakladatelkami významných rodů, některé byly jako panovnice – bohaté a svobodné, vlastně to byly jediné svobodné ženy v tehdejší společnosti. Jiné hetéry zase skončily v náručí básníků a umělců a byť nezbohatly, staly se proslulými. A často odhalili sochařům a umělcům více než milencům – nahotu. V obrazech nebo sochách je známe dodnes.

Nejznámější a nejkrásnější prý byla Fryné (cca 371 př. n. l. – po 316 př. n. l.). Tu proslavil (nejen) soudní proces za bezbožnost, kde ji její obhájce (a milenec) Hyperidés v klíčový moment obnažil před soudci a ti ji pod vlivem její božské kráse osvobodili. Stála modelem pro malíře Apella a sochaře Praxitela (jako Afrodita Knidská). Byla tak bohatá, že když Alexander Veliký srovnal Théby se zemí (335 př. n. l.), tak nabídla, že sama zaplatí obnovu městských hradeb. Měla však podmínku, že na hradbách bude nápis: „Zničil Alexander, obnovila hetéra Fryné“, což Thébští odmítli.

Další známá hetéra byla Láis z Korintu (5. století př. n. l.), ta znala filosofii z debat s Aristipposem z Kyreny. Její jmenovkyně Láis z Hyccary na Sicílii se proslavila debatami s Diogenem, jemuž poskytovala služby zdarma narozdíl od ostatních svých zákazníků. Nicméně skončila tragicky, počestné ženy ji v Tesálii ukamenovaly. Proti hetérám bylo spousta intrik, pomluv a odsouzení od „počestných“ žen, takže se hetéry, byť konkurentky, občas spojily proti společnému nebezpečí. 

Odsouzení až opovržení společnosti si tak zasloužily jen ty z nich, jež nabízely pouhý sex bez jakéhokoli intelektuálního či uměleckého rozměru, čistě pro peníze. Ty byly často označovány leoforoi (pouliční dálnice). Ale i leoforoi byly stále svobodnými ženami, na rozdíl od dikteriad (pornai), což byly otrokyně žijící v nevěstincích, pracující za pevnou taxu. Název vznikl ze slova dietními (ukazovat/vystavovat). Tyto dívky musely sedět spoře oděné před nevěstincem nebo v jeho oknech a doslova se vystavovat kolemjdoucím mužům, aby je nalákaly dovnitř. Byla to vlastně obdoba moderních oken/vitrín v Red Light Districtech.

Řím

Známá pověst o založení Říma vypráví o tom, že zakladatele města odkojila vlčice (lupa). Jenže lupa znamená nejen vlčici ale i lehkou ženu. Teorie o tom, že šlo skutečně o nevěstku (pravděpodobně Acca Larentia, manželka pastýře Faustula) je historicky uznávaná ale později byla (v pověsti) změněna na vlčici, protože to nebylo důstojné pro tak významné město a říši.

V různých pramenech jsou již od počátku Říma popsány nejen velkolepé orgie ale i drastické tresty pro cizoložné ženy, protože tehdejší morálka byla nastavené ve prospěch státu, kde je manželství (a plození dětí) nutným zlem. Ženy vedly k uvolnění (této morálky), protože muži měli k dispozici mladé muže, otroky i děvky; už tehdy se mluvilo o dekadenci a o tom, že (muži) propadli smilstvu. Tehdejší upadlou a pokryteckou morálku líčí mnozí básníci jako Propertius, Iuvenalis, Petronius nebo Catullus, česky jsou dostupné například následující překlady:

• Iuvenalis: Satiry, Praha 1972
• Petronius: Satyricon, Praha 1970
• Propertius: Elegie, Praha 1962
• Catullus: Zhořklé polibky, 1982

Tito básníci líčí svoje vztahy a zkušenosti, líčí krásné ale zvrhlé a nymfomanické ženy Říma.

Z jejich díla známe císařovnu Valerii Messalinu (17/20 n. l. – 48 n. l.), třetí manželku císaře Claudia. Měla pověst nymfomanky a pod pseudonymem Lycisca (Vlčice) v noci utíkala z paláce do nevěstince maskovaná blonďatou parukou (znak barbarských otrokyň a prostitutek). Dále známe Cynthii, která se komusi znelíbila a tak se jí vetřela do přízně vyžilá nevěstka Nomas a podala jí jed.

Známá je i Lesbie, milenka Catullova, (tak říkal Clodii, sestře Publia Clodia Pulchera), známá jako hodná (=povolná) nevěstka, protože chodila za čtvrťák. Inspirovala ho k básním ale došlo ke skandálu, kdy se Clodius (v převlečení za ženu) vetřel na ryze ženskou slavnost Bona Dea (Dobrá Bohyně), kde byl odhalen. Byl to velký prohřešek, postavil se proti němu i Cicero a při následném soudním procesu vyšel najevo i jeho vztah s jeho nejmladší sestrou a možná i dalšími sestrami (Tertie, Clodie).

I slavné vykázání Ovidia, autora slavného Umění milovat (Ars amatoria), bylo ve skutečnosti trochu složitější než je popsáno zde. Nebylo to jen kvůli tomu, že se stýkal s kurtizánami, ale kvůli cizoložném skandálu Augustovy vnučky Julie Mladší. Ve svých básních zmínil jen ženu s pseudonymem Corinna a líčí ji jako prostopášnou „hetéru“ (děvku), které šlo jen o vlastní prospěch. A on, jakožto básník na ni žárlil v jakési básnické naivitě. Po jeho (Ovidiově) vykázání k Černému moři prý společensky klesla velmi nízko. Není však známé, zda Corinna skutečně existovala nebo šlo o jakousi „syntézu“ ostatních hetér. 

Další známý básník, Marcus Valerius Martialis, byl mistrem epigramů. Byl to velký znalec prostředí hetér a kurtizán, byť sám byl spíše na chlapce. Měl protiženské postoje, ženy otevřeně kritizoval, vyčítal jim nedostatek cudnosti. I on měl svoji Lesbii (shoda jmen), která vstoupila do dějin jako příklad ženského exhibicionismu. On sám ji ironizuje za to, že se na veřejnosti ukazuje bez jakýchkoliv zábran. Martialis měl také odpor ke stáří, hlavně ženskému; stárnoucím ženám vyčítá ošklivost a zejména kuplířství, kterým se bývalé nevěstky často živily.

V Římě existovalo několik (desítek) druhů kurtizán, některé tímto jen maskovaly nevěru (což byl větší prohřešek) ale jiné jimi opravdu byly. Šlo například o meretrices (luxusní společnice), bustuariae (pracující na hřbitovech), fornicariae (působící pod mostními oblouky), blatariae (noční pouliční společnice), copae (servírky v krčmách) a další. Jenže při všeobecném úpadku Říma už bylo skoro zbytečné cokoliv skrývat, protože u dvora se děly mnohem horší věci.

Nevěstince se postupně staly polosvětem, kde se dala vyřešit (byť nelegálně) spousta věcí; existovalo přes 30 tisíc registrovaných prostitutek (na cca milion obyvatel). A venkov, zejména kolem cest byl ještě horší. Došlo na obrovský rozmach pohlavních chorob, kterými více trpěly ženy a možná proto byla mezi muži větší obliba chlapců místo žen. Skutečným důvodem ale bylo tehdejší vnímání sexuality a moci, bylo to považováno za přirozený projev dominance svobodného muže nad nesvobodným jedincem. Změnu přineslo až křesťanství ale velmi pomalu, protože pro antický svět bylo absurdní spojovat náboženství s cudností.

Každopádně, v Římě má základ praxe, že prostituce je nutné zlo a tak je potřeba regulovat kuplířství.