Jak už jsem psal, za posledních 10-15 let jsem absolvoval vyšší desítky služebních cest, určitě jsem se dostal přes stovku. Hodně z nich bylo zahraničních, ale není moc co závidět – práce jako práce. Občas jsem viděl nebo zažil něco zajímavého, ale většinový průběh popisuje modelová služební cesta popsaná dále. Neodehrála se přesně takto, ale všechny uvedené události se skutečně staly. Z celého průběhu cesty bych vlastně ani nepoznal, jestli jsme byli ve Španělsku nebo Švédsku.
Cesta tam
S kolegy jsme vyráželi do Španělska, letíme z Vídně. Letadlo letí v pět, člověk tam má být dvě hodiny před odletem plus nějaká ta rezerva, takže z Brna vyjíždíme něco po poledni. Hned v Modřicích je čerstvá bouračka, takže to nemáme kudy objet a strávíme více než hodinu v koloně. To už víme, že budeme mít co dělat, abychom let vůbec stihli. K letišti přijíždíme kolem čtvrté, než zaparkujeme a dojdeme na terminál, tak se blíží půl pátá.
Check-in stíháme na poslední chvíli, po nás zavírá. Security kontrolu před sebou tlačíme očima a na gate přicházíme na poslední chvíli, ale ještě nás nevyvolávají. V podstatě vběhneme do letadla, posadíme se na svá místa a už letíme; jsme udýchaní a strhaní, ale ještě si musíme nasadit roušky, protože je covid a letíme přes Frankfurt, kde to Němci vyžadují. Přestup ve Frankfurtu je pro změnu dlouhé čekání kompenzující předchozí spěchání, kolegové zkouší burger a hodnotí ho jako jeden z nejhorších.
Na místě
Do Madridu přilétáme někdy kolem deváté večer, taxíkem na hotel, kde se kolem desáté ubytováváme. Je to kdesi na okraji Madridu, je tam pouze obrovský nákupák a končí tam šalina, do centra je to ale skoro hodina. Nakonec nacházíme nějakou mexickou restauraci, jídlo je výborný, ale holt Španělsko, takže maňána a na hotel se dostáváme někdy kolem jedné ráno.
Je léto, rozednívá se brzo a navzdory únavě a pozdnímu ulehnutí se stejně budím po šesté, což vlastně nevadí, protože u zákazníka máme být v osum. Po snídani zjišťujeme, že cíl máme sice 800 metrů od hotelu, proto jsme si ho taky vybrali, ale je to přes dálnici a nedá se tam dojít pěšky. Takže zase taxík. Španělsky sice neumíme, ale nadšení taxíkáře nad tímhle ritem je jasně rozpoznatelné.
My jsme sice na místě o čtvrt na devět, ale maňána, čekají nás až v devět, ale stejně potřebujeme nějaký čas na přípravu. Během přípravy zjišťujeme, že máme krátkou prodlužku, včera vyzkoušená ukázka dnes nefunguje, (protože se) sám od sebe zapnul firewall, změnila se IP adresa a nepřipravili nám dva projektory, jak slíbili. Zkrátka taková běžná IT nuda a šeď, nicméně za půlhodiny musí všechno fungovat, jinak jsme přijeli zbytečně a tak se docela potíme a to nejen proto, že je léto a ve Španělsku je už v devět ráno krásných 40 stupňů. O průběhu vlastní prezentace a ukázek se nebudu zmiňovat, ne, že by se během toho neděly zajímavé věci, ale jsou to spíše, řečeno s Cimrmanem, chemické vtipy.
Snad můžu říct jenom tolik, že i tady se střídá spěch a čekání – je nás víc a každý z nás prezentuje svoji oblast. Takže zatímco jeden prezentuje, my ostatní sedíme a koukáme, pěkně vpředu před publikem, takže ani nemůžeme dělat něco jiného, i pouhé koukání do mobilu vypadá více než neuctivě.
A zase zpátky
Kolem čtvrté se balíme, rychle na letiště – ještě se někde na záchodě převlékáme, protože jsme usmažení v oblecích. Máme hlad, na oběd byly jen nějaký snacky, ty jižanské národy obědy moc neprožívají. Já si na letišti dávám paelu, abych jedl něco aspoň trochu „lokálního“. Letištní paela není nic moc, ale pořád lepší než burger, který kolegové hodnotí jako ještě horší než ve Frankfurtu. Přílet do Vídně je někdy po desáté večer, a protože se do Brna nikdo z kolegů nevrací, tak jedu autobusem.
Letadlo má ale hodinu zpoždění, takže přistává 20 minut před odjezdem autobusu – toho dne posledního. Deset minut před odjezdem autobusu stojím u pásů na zavazadla a kolega se pomalu smiřuje s tím, že pojede do Znojma přes Brno. V tom mi volá řidič autobusu, jestli to stihnu, protože všichni ostatní jsou už v autobuse a že by jako jel.
Vysvětluju mu situaci a on mi slibuje, že může počkat ještě deset minut navíc, pak ale musí odjet. V tu chvíli se rozjíždí pás a můj kufr je mezi prvníma, takže nakonec stíhám doběhnout k autobusu v čas. Stejně ale musím řidičův přístup ocenit, jednou se mi stalo, že jsem přišel na nástupiště minutu před odjezdem autobusu a ten tam už nebyl, ani jsem ho neviděl odjíždět.
Je to malý autokar a protože je noc, tak se nikde nezdržujeme a do Brna přijíždíme těsně před jedničkovým rozjezdem, takže jsem o půl druhé doma – a za krásných pět hodin vstávám a vyprovázím děti do školy…