Byly doby, kdy jsem si myslel, že death metal musí být rychlý nářez. Díky Obituary jsem pochopil, že to může znít i pomale až hnilobně a přitom to není doom metal. To bylo v době, kdy každý na bečku donesl jednu, dvě kazety (protože víc neměl) a ty se točily dokola. A tak tam mezi těma různýma Kabátama, Třema Sestrama a Alkeholama jedou zněla kazeta Slayer/Obituary. Oblíbená moc nebyla, ale mě zaujala (Obituary více než Slayer) …
Někdy kolem roku 2012 (plus mínus tři roky) jsem pracoval na střídačku v Ostravě. Toho dne tam právě hráli Obituary ale já na ně nešel, samotnýmu se mi nechtělo a pořád to byla spíš služebka, byť pravidelná, ale i tak. Můj tehdejší team-leader toho dne prohlásil, že jdeme po práci do hospody. Proč ne, říkal jsem si, sice to byl od pohledu ulízaný diskotékový šamponek, ale pivo je pivo a než sedět na hotelu… Trochu mě překvapilo, že do tý hospody přišel v metalovým triku ale to jsem tak nějak tipoval na prohranou sázku nebo něco podobnýho. Po třetím pivu prohlásil rozvážně „Slowly We Rot“. Na to jsem kontroval „To jsou Obituary“ a on „No však jo, já jdu na ně.“ – takže jsme strávili asi hodinu pokecem o metalu 🙂 (Překvapení bylo oboustranné, protože ani já nijak zvlášť metalově nevypadám.)
Obituary jsem pak viděl až na Brutale, jaký ročník to byl už nevím. Bylo to docela zvláštní vystoupení – první půlku vůbec, ale vůbec nebyl slyšet zpěv, takže to byl napůl instrumentální set Obituary. Tak snad to bude letos lepší…