Občas na LinkedInu i jinde nacházím rady, jak si hledat práci. Tyto rady jsou plné pojmů jako osobní značka, motivační dopis, atd. Většinou mi to nedá a začnu vzpomínat, jak jsem v roce 1998 jako čerstvý absolvent hledal práci…
Někdy v květnu, červnu jsem úspěšně ukončil studium Fakulty Informatiky na Masarykově Universitě a … co teď? Rodiče moudře usoudili, že jsou to moje poslední prázdniny a tak mě do práce až tak nehnali. Jenže jako rodina jsme na tom nebyli ekonomicky nejlíp a tak mi přišlo trapný se úplně flákat. Při promoci nám pan děkan Staudek (?) predikoval zářnou budoucnost, jenže … jak jí dosáhnout? Na rozdíl od mých spolužáků jsem neměl žádnou IT brigádu při studiu, místo toho jsem prodával víno ve viném sklípku, dnes bychom řekli vinotéce. (Mimochodem úžasná zkušenost.)
Takže jsem začínal na úplně zelené louce. Důležitá informace – mobil jsem neměl, internet taky ne, pořádně u nás neexistoval. Google byl v plenkách, seznam byl nadějný pokus a firmy teprve objevovaly online svět. Takže jsem nejdřív vyrazil na pracák, hlavně proto, abych nemusel platit sociální a zdravotní. Paní mi vysvětlila, že mi práci nenajdou a ať se ještě stavím na sociálku pro nějaké příspěvky, takže nějaký základní peníze na léto jsem měl.
Kde a jak hledat práci?
Ale kde a jak hledat práci? Koupil jsem si v PNS papírovou Annonci (nebo Inzert Express?) a tam jsem zjistil, že pracovní inzeráty vychází jen ve středu a pátek. Takže následoval druhý pokus o pár dní později. Samozřejmě to byly všechny možné inzeráty, nic specializovaného na IT, takže jsem tam našel tuším jen dva nebo tři relevantní inzeráty. Plus jsem někde vyštrachal nějakou (v Brně jedinou) HR agenturu lehce se orientující na IT. CV jsem neměl, jednak – co do něj psát, ale hlavně – k čemu? Kam a jak ho poslat bez emailu? Vytisknout? Kde? Tehdy ještě světu nevládl Word, spíš Ami Pro a dalších deset podobných, vzájemně nekompatilních textových procesorů, takže by si to stejně nikdo neměl jak přečíst…
Inzeráty a pevná linka
Přes inzeráty nebo agenturu (?) jsem se dostal asi na čtyři pohovory. Mělo to vždy podobný průběh. Nejdříve zavolání (z pevné na pevnou), takže bylo dobrodružné už jen to, komu se člověk dovolal. Třeba jednou se borec strašně divil, proč volám zrovna jemu. Po nátlaku připustil, že by programátora potřebovali, ale že o náboru vůbec nic neví.
Takže po dovolání (když se na desátý pokus člověk konečně někomu dovolal) následovalo pozvání na pohovor. A to byl vždycky celkem odborný pokec o programování s budoucím šéfem, žádný předkolo s HR, žádný korporátní kecy nebo dotazy, kde se vidíte za pět let nebo co o naší firmě víte. Nevěděl jsem nikdy nic, protože nebylo, kde se dozvědět. Ale vždycky to byli IT nadšenci, prostě jsme byli na jedné lodi.
A výsledky pohovoru? Opět to znamenalo volat na pevnou, ať už já na firmu nebo člověk z firmy volal mě. Takže jednou se nedovolala jedna strana, podruhé druhá a po dvou dnech nahánění jsem se dozvěděl, že jsem neuspěl. Každopádně, asi po čtvrtým pohovoru, jsme si plácli. Možná i díky tomu, že jsem prohlásil, že jsem jimi používané vývojové prostředí (Oracle Forms), ve škole viděl. A upřímně mi bylo celkem jedno, co to bylo za firmu a co dělá, bral jsem to tak, že začnu pracovat, naberu zkušenosti a pak se uvidí. Protože programování mě bavilo a chtěl jsem programovat. No a hlavně ukončím tohle utrpení spojené s hledáním práce…
A tak jsem 2. 9. 1998 začal pracovat. A možná příště zavzpomínám na první dny a týdny v práci; rovnou říkám – zapomňte na nějaký onboarding….