Kolik, kolik, kolik …
Když jsem si tehdy před lety hledal první práci, tak nejsložitější otázkou pro mě bylo, kolik si říci peněz. Opět, psal se rok 1998 a tak nebylo koho se zeptat. A nějaké statistiky by člověk našel leda tak v tištěné ročence statistického úřadu. Do té doby jsem byl student a stačilo mi pár stovek na pivo, bydlel jsem u rodičů, takže jsem vůbec neměl představu, kolik vlastně stojí žití. Moji kamarádi byli mimo IT, rodiče také – otec, s maturitou, mistr u Českých Drah. Matka, vyučená, toho času těžce nemocná v invalidním důchodu (tak si nechte poznámky o mama hotelu), takže relevance minimální.
Nějakým sondováním jsem se dobral k částce, o kterou jsem si řekl a s ošíváním jsem ji dostal. Asi to bylo málo, protože za rok nebo dva jsem v té stejné firmě měl dvojnásobek. Možná jsme tak dobrej, možná to bylo dobou, protože IT tehdy šlo nahoru neskutečně. Btw, částka, o kterou jsem si řekl byla větší, než měli moji rodiče dohromady. Cítil jsem se trapně a přišlo mi to nespravedlivé.
První den
A tak jsem přišel první den do práce. Bylo to, co já vím, středa nebo čtvrtek. Můj nový šéf tam nebyl, někdo mě usadil ke kompu, dali mi nějaký ty papíry, jako smlouvu, směrnice atd. A tak jsem četl a podepisoval, pak mi řekli, že na tom počítači je nainstalovaná aplikace, na které budu pracovat a ať si ji proklikám. Bez příručky a znalosti procesů se celkem sofistikovaný proces pro evidenci zákazníků telekomunikační společnosti těžko testuje, intuitivní to rozhodně nebylo. A tak jsem seděl a klikal, nechápal jsem nic, navíc polovička tlačítek nefungovala, nebylo se koho zeptat. Ani druhý den šéf nepřišel, ani v pondělí, až v úterý. Někdy po obědě jsem ho konečně uhnal, co že jako mam dělat a že to vůbec nefunguje.
Vysvětlil mi, ze ta aplikace je určena pro win 95/98 a na tom kompu jsou NT a tak je to tím. Že mi někdo ten komp přeinstaluje. Někdy. Pak se podíval z okna, prohlásil, že je pěkný počasí a že jde lítat. Byl to totiž nadšený plachtař.
Byl to dobrej šéf. Ocenil jsem to až o pár let později, kdy jsem potkával manažery, kteří stejně vypadali (žádný vlasy, týdenní strniště), což by až tak nevadilo, ale hlavně stejně mysleli a mluvili (většinou naučený fráze a floskule). A byli takoví nudní, nemastní, neslaní.