Popisoval jsem způsob učení se metodou pokus/omyl. Samozřejmě, že to neprobíhalo jenom tímto způsobem, asi při druhém nebo třetím setkání mi šéf řekl: No a když nebudete vědět nebo mít problémy, tak zavolejte panu Volfovi. Tehdy jsem byl velký fanda Pulp Fiction, takže to, že problémy řeší pan Volf, mě opravdu nadchnulo.
A neuplynulo ani pár dní a volal jsem panu Volfovi, že mám problém. Ten na mě hned spustil – no to musíte v proceduře X nastavit… Musel jsem ho zarazit: víte, já jsme absolvent, jsem tu první týden, můžete trochu pomaleji? A tak mě poradil opravdu detailně – v menu vyberete položku X, na té pravým tlačítkem to a to … Skvělý, fakt mi tehdy hodně pomohl.
Tahle upřímnost, nebo jak to nazvat, prostě přiznání, že něco nevím atd. jsem tehdy používal docela často. A ono to kupodivu docela pomáhalo. Zavolal jsem třeba uživatelce a říkám jí – mám tu od vás nahlášenou chybu ale já nevím, co s tím, co to znamená, jak se to má chovat, já jsem tady dva měsíce, ještě to neznám a tak jestli mi poradíte. V naprosté většině případů mi ochotně poradily, možná se v nich ozval mateřský pud nebo zafungovala ješitnost, nevím. Několikrát dokonce i ta uživatelka přiznala, že je tam taky teprve tři měsíce a tak jsme společně přemýšleli co a jak.
Tahle upřímnost se mi „vyplácela“ i později, třeba před pár lety, když mi volala nabroušená úřednice, že je něco špatně na zápisu do katastru a že někdo špatně cosi napsal. Tak jsem jí řekl, no, to jsem byl já. To ji úplně odzbrojilo, asi čekala, že se budu hádat, že to mám dobře, každopádně zbytek rozhovoru už byl na pohodu. A i současný zákazník mi/nám často říká – řekněte nám pravdu, jak to je, my uneseme, že třeba tohle nemáte hotový a přizpůsobíme se tomu. Ale nelžete nám, že máte všechno, když nemáte. My se pak spolehneme na to, že to funguje a …
Jsme přeci odborníci a musíme vědět…
Jenže po pár letech v práci jsme začali chodit na různý školení prezentačních a komunikačních dovedností. A tam do do nás hustili, že nemůže říct – nevím atd. To stejný pak do nás hustili další lidi, protože jsme přeci odborníci a že musíme vědět. A tak jsme místo nevím začali používat mlžení a floskule. No a pak nám ty stejný lidi, teď už si neříkali lektoři ale koučové, začali tvrdit, že na nevím máme asertivní právo a v poslední době jsem narazil i na pojem brutální upřímnost…
Zkrátka mám dojem, že tihle školitelé nás učí věci, jen aby je nás mohli za pět let odnaučovat a učit něco jiného. Ale jo, proč ne, peníze se musí točit, jak říkal kamarád před tím, než nasypal výplatu do automatu…
PS1: Je to skoro třicet let a tak si vše možná idealizuji. A některá terminologie je dnešní, ne tehdejší…
PS2: Možná to působí strašně amatérsky ale taková byla doba, a to ve všech firmách. A občas mám pocit, že některé firmy zůstaly v té době…