Po pár měsících přišlo to, bez čeho si firemní život nelze představit a tím je … teambuilding. Na něm jsem se (konečně) dozvěděl, co všechno vlastně naše firma dělá, kolik má zaměstnanců atd. Do té doby mi to prostě nikdo neřekl, nikdo nepovažoval za nutné, abych to věděl. A taky jsem začal chápat, že je potřebné se trochu věnovat způsobu vlastní prezentace ve firmě. Že i tohle je konkurenční prostředí a jedna věc je co člověk dělá a druhá věc je, jak to prezentuje svým nadřízeným a kolegům a jak to pak vnímají. To bylo tak …
Prezentace oddělení
… každý vedoucí oddělení prezentoval ostatním svoji činnost – co dělá atd. Nejdříve tam nastoupil jeden vedoucí, se zářivou devadesátkovou power-pointovou prezentací (jestli tam použil všechny animace už si nepamatuji). No a spustil, že tenhle úžasný projekt přinesl firmě skvělých 800 tisíc a tenhle byl ještě lepší, protože milion. A básnil tam o tom 15 minut. Pak nastoupil můj šéf … bez prezentace, bez saka, nevěděl pořádně, co říkat. Z paměti lovil, co vlastně v oddělení děláme … no to je tady tohle, ale to je taková drobnost, co nestojí ani za řeč, za tři miliony, tohle je o trochu lepší, to je za tak za pět milionů, … kouká po podřízených, a tím si připomíná, co kdo vlastně dělá … jo, a ještě je tu tahle drobnost za čtyři milióny.
Každá jeho jedna položka byla větší než součet všeho, co měl kolega předtím a dohromady tyhle drobnosti dělaly tak třetinu, možná skoro polovinu obratu firmy a byl to jeden ze dvou nosných projektů firmy v té době. Ale takhle to řečeno nebylo, takže se mě, později u piva, ptal někdo z firmy … co ty vlastně děláš? … no to a to … Co? A jo, ty drobnosti, to ani nemá cenu, ne? Ty lidi nevnímali, nepočítali, prostě viděli (nepřesvědčivou) prezentaci o drobnostech, co nestojí za řeč a nespojili si, že je tohle ve skutečnosti živí.
Někdy v té době jsem se také dozvěděl to, kolik za mou práci firma inkasuje od zákazníka. Na svoji výplatu jsem pracoval tak tři dny, zbytek padlo do firmy, jak jsem si v první chvíli naivně myslel. Po chvíli počítání, možná i diskuse, jsem zjistil, že existuje hrubá a čistá mzda, že na jednoho výkoného a tedy prodaného/zaplaceného zaměstnance připadá jeden režijní – vedoucí, sekretářky, účetní, technici; že se platí nájem, elektřina, internet, a spousta dalších věcí; že se musí dělat finanční zásoby (cashflow jsem považoval za sprostý slovo ještě loni), plánovat investice a uvažovat, co kdo budě dělat za rok, dva tři… A najednou to už nebylo tak jednoznačné…
Ale zpět na team building
Prvních pár teambuildingů bylo skoro fajn, byly to bohapustý chlastačky, spojený s nějakou tou nutnou prezentační částí. Pak se ale do toho musely zapojit různé doprovodné programy, které nikoho nezajímaly. Zažil jsem několik desítek teambuildingů, dohromady se tam prostřídaly stovky lidí a … jednou provždy: nikoho to nezajímá. I když pak lidi na přímej dotaz vedení předstírají, jak to bylo super, tak prostě nebylo. Najíst se a napít se za firemní prachy, to ještě jakž takž, pokecat s kolegama, taky fajn. Ale organizovaná zábava, soutěže, nucená družba z lidma z jinejch poboček, se kterýma nemám pracovně nic společnýho? Proč?
Chápu, že firmy chtějí zdůraznit to, že jsme na jedný lodi a plujeme jedním směrem, ale tohle se na teambuildingu nenažene. Buď to je nějak ve firemní kultuře daný nebo to tam není. Když mě někdo z managementu celej rok ignoruje, tak to nespraví tím, že mě na teambuildingu blahosklonně pozve na panáka (za firemní peníze). Neříkám, že si nezahraju kuželky nebo tak, ale nenuťte mě/nás do toho. Protože pamatuji teambuildingy, kdy část lidí odešla raději do jiné hospody.
To zas byla ostuda…
A ta družba s kolegama… Nevím, proč bych se měl družit se skladníkem z druhého konce republiky nebo sekretářkou z centrály. Ano, jsme stejná firma ale … proč? Nejsem asociál (…no dobře, jsem ajťák, takže…) a ani si nemyslím, že jsem něco víc. Ale buď se chci s těma lidma bavit nebo nechci a jakýkoliv příkaz je spíše kontraproduktivní. Pamatuji si to trapno, když nás třeba náhodně rozesadili u stolů, ať se poznáme … tak tichou večeři jsem dlouho nezažil…
Ono třeba nutit kancelářský krysy do sportovních aktivit … (nebo někoho předdůchodového věku) … byl občas docela hodně nedůstojný trapas. A nikdo se nechce dobrovolně ztrapňovat – před kolegama, podřízenýma nebo naopak nadřízenýma. Chápu, že má dojít ke zlidštění kolegů a tím ke stmelení kolektivu, ale často nastával spíše pravý opak. Zvláště, když se pak pod vlivem alkoholu otevřely staré rány nebo někdo někomu konečně řekl, co si o něm upřímně myslí …
Párkrát skoro došlo na rvačku a to dokonce v situaci, kdy někteří vzali team buildingovou hry „capture the flag“ příliš vážně… Nebo když došlo na nějaké ty techtle nebo dokonce mechtle, firemním morálním kodexem samozřejmě zakázané, ale co si budeme… To pak bylo ráno u snídaně trapno… Zvlášť, když kolegyně dala přednost mladšímu kolegovi před vysoce postaveným managerem, který to v mužské ješitnosti a opilecké pýše neunesl a později to přenesl do pracovní roviny. To už úplně popřelo smysl team buildingu …
PS1: Je to skoro třicet let a tak si vše možná idealizuji. A některá terminologie je dnešní, ne tehdejší…
PS2: Možná to působí strašně amatérsky ale taková byla doba, a to ve všech firmách. A občas mám pocit, že některé firmy zůstaly v té době…