Takže minule jsem popsal, jak jsem asi 300 dopisových vzorů převedl do HTML a naprogramoval jejich tisk. Všechno bylo cajk, ale zákazníkovy se najednou nelíbilo, že když chce vytvořit nový dopis, nebo změnit stávající, nebo ho napojit na jiný bod v rámci procesu, tak misí říct nám ve firmě. A zaplatit. Ať prej na to uděláme nějaký nástroj, aby si to mohli sami upravovat. No proč ne, za peníze v Praze dům. Nám se to taky hodilo, protože ta naše původní aplikace měla být nahrazena něčím modernějším a tak jsme hledali způsob, jak zůstat u zákazníka jako dodavatelé. (BTW, to že cena toho nástroje byla řádově vyšší než roční podpora samozřejmě nikoho netrápilo, protože to bylo z jiného hrníčku – CAPEX vs. OPEX 🙂 )
Naše nadšení …
A tak jsme vymysleli zobecnění nástroje pro tvorbu dopisů, měl jsme to na starosti jako řekněme produkťák a technical lead. Zajeli jsme tedy za uživatelem do Budějovic, kdy jak všichni víme, by chtěl žít každý, kromě mě. Krásně jsme si s ním popovídali, on nám povyprávěl, jak by si to představoval, jak to navázat na ten další systém, měl asi deset hlavních požadavků a u oběda nám ještě jen tak mezi řečí zmínil další tři. Nevznikl samozřejmě žádný zápis, ani jsme si nic nezapsali, vždyť to bylo jasný. Jenom jsme se domluvili, že se za půl roku znovu zastavíme a ukážeme, co jsme udělali. Vybrali jsme si cca 5 požadavků, které nám přišly důležité, že je implementujeme jako proof-on-concept a začali programovat.
Během toho půlroku jsme neřízeně programovali, vymýšleli co a jak a byli velmi kreativní. Učili jsme se přitom PHP a JavaScript, a myslím, že jsem tomu uživateli jednou nebo dvakrát zavolal, abych si upřesnit nějaké detaily, možná i proběhl nějaký ten email. Z mých nadřízených to nikoho nějak zvlášť nezajímalo a nikdo to pořádně neřešil. A vlastně byli asi i rádi, že se dokážeme sami zabavit… Za půl roku jsme s patřičnou pýchou přijeli zase do Budějovic a čekali zaslouženou chválu.
… a uživatelova reakce
A reakce uživatele byla naprosto jednoznačná: „Co jste to proboha udělali a proč?“ Ukázalo se, že z těch 5 implementovaných požadavků jsou 4 ty nejméně důležité, které si navíc už mezitím rozmyslel a že klíčové byly ty tři, co nám řekl jen tak mezi řečí u oběda. Samozřejmě jsme se poučili (ale jenom trošku) a začali to vést trochu více projektově, za pomocí Wordu a Excelu a kratších časových iterací. Postupně jsme vše dokopali do produkce k celkové spokojenosti zákazníka, který to používal ještě mnoho let. BTW, přes všechny ty Jiry, Redminy, Trella nebo Enterprise Architekty používám Word, Excel a PowerPoint dodnes; tahle manažerská svatá trojice má holt pořád své nezastupitelné místo…
No a protože jsme vlastně vytvořili konvertor HTML do tisku včetně vysokokapacitních tiskáren, napadlo vedení firmy, pod vlivem zájmu jiné firmy, že bysme to mohli nabízet jako produkt i jiným zákazníkům. No, dopadlo to, jak to zákonitě dopadnou muselo, totiž neúspěchem. Ani nevznikl produkt, ani jsme to nikomu dalšímu neprodali. On totiž nikdo ve firmě nevěděl, co to znamená udělat z aplikace na zakázku produkt. Co všechno je potřeba udělat, ne programátorsky, ale okolo, tzn. strategie. Zejména nikdo nedokázal vymyslet komu, proč, jak a za kolik. Tedy hodili to na krk mě, programátorovi, ne obchodu nebo marketingu…
Někdy v téhle době, tak 3 až 5 let po nástupu do práce, pro mě skončila taková ta naivní a radostná doba začátků. Od té doby už to bylo takové … prostě práce. Sice zajímavá, někdy až moc, ale takové to ryzí nadšení a objevování nového už se neopakovalo. Nebo se možná i opakuje poslední dobou, ale už si to tak neužívám, protože právě vidím a řeším ty věci kolem… Včetně věcí, které jsem 25 let považoval za nadávky 🙂