Plynuly roky a z práce se stala … prostě práce. Pořád to bylo zajímavé, pořád mě to bavilo, pořád jsem se učil něco zajímavého, ale …
A pak nás koupila velká nadnárodní firma, která takhle skupovala malé firmy po celé Evropě a vyhodnocovala si, kde vybudovat velké vývojové centrum – a nakonec si vybrala Českou Republiku. Nás ještě nechali pár let fungovat samostatně, ale po mnoha různých kotrmelcích jsme nakonec skončili jako běžní zaměstnanci korporátu. Tedy, menšina z nás, parta se prostě rozpadla a lidi odcházeli…
Jedna z posledních vzpomínek před sloučením tak trochu potvrzuje to, co jsem psal o tom, že lidi neřeknou vedení, že (třeba) team building není OK ale tváří se nadšeně. V kanclu jsme byli tři a bavili jsme se o tom, že nám vadí X a Y, že na jiné pobočce mají Z a nemusí F a že to řekneme vedení. A shodlo se nás na tom více, možná deset. Jednoho pěkného dne přijel nadřízený dělat personální pohovory. Nejdřív tam šel kolega, pak kolegyně, jo, prej všechno cajk. Pak jsem tam šel já a strávil tam půlhodiny a po návratu se mě v kanclu ptali – cos tam tak dlouho dělal?
No, zeptal jsem na to X, Y, Z a F, vy ne? Následoval nevěřícný výraz (hrůzy) v očích…. a hlesnutí Ne. Tak jsem pokračoval – vedení o X nevědělo ale zařídí, to stejný Y, Z se pořeší na celofiremní úrovni atd. Fakt si nepamatuju detaily, ale to je jedno, podstatný je, že prostě opravdu stačilo to normálně říct a bylo to vyřešený. Nikdo to tomu vedení neřekl, ale všichni se divili, že to vedení neví…. Nechci hájit vedení firem, ale ti vedoucí taky nemají křišťálový koule a neumí číst myšlenky…
Korporát – výhody …
Z těch korporátních zážitků toho moc vytahovat nechci, ale bylo to … zajímavé. A byl to střet kultur. Výhodou určitě bylo, že se tam člověk mohl a měl soustředit na jednu věc a neřešit věci okolo, na to tam byli lidi. Bylo potřeba založit git repo a nasadit maven a jenkinse na projektu? Člověk zadal ticket na interní servise desk a do týdne to měl hotový. Nemusel si nic instalovat sám, konfigurovat atd. Připravili to lidi, který to dělali dnes a denně. Horší bylo, když byl nějaký nestandardní požadavek nebo to člověk chtěl mít z nějakýho důvodu pod kontrolou. A podobně to bylo se vším.
A protože ty projekty byly velké, lidí tisíce a fluktuace obrovská, tak se firma hodně věnovala automatizaci, agilnímu vývoji, a různým technologiím. Měla na to holt měla prostor, nechat pár lidí z tisíců zkoumat různé věci je přijatelné. Určitě není pravda, že korporát rovná se řešení založené na Oracle a IBM. Šel jsem tam se znalostí WebLogic a J2EE a odešel jsem se znalostí Tomcat, Camel, Liferay, Karaf a Spring. A s tím, co jsem se naučil o gitu, flow ticketů atd. jsem žil po odchodu ještě asi pět let (v malé firmě). To stejné platí ohledně remote práce – byl jsem třeba ve dvacetičleném teamu, kde nás deset bylo z ČR a dalších deset bylo rozeseto po celé Evropě, u některých jsem ani nevěděl, odkud jsou.
BTW, tehdy ta kolaborace probíhala přes (jak se to jen jmenovalo, Microsoft Live Meet, nebo tak nějak?). Věc kterou Microsoft později zařízl, nahradil to Skype for Business, což byla koloběžka proti sporťáku a dodnes to plnohodnotně nenahradil – Teamsy se hodně blíží, ale ani Teamsy nepřekonaly to skoro 20 let staré řešení…
… a nevýhody
Je mi naprosto jasný, že v té velikosti holt pravidla musí platit a tak je třeba reakční doba na ticket na service desk nastavená na 5 dní. Protože SLA. I když to reálně znamená pár kliknutí v githubu, nebo napsání jednoho/dvou příkazu v cmd. A že bych to udělal rychleji, mít příslušný práva, než popsal service desku, co vlastně potřebuji. A někdy to opravdu trvalo týden, jindy půl hodiny.
Ale byly tam i horší věci. Třeba jsem před budovou potkal kolegu, a ptám se ho – byli jsme spolu na školení XY, nepamatuješ si z něj … On mě zarazil s tím, že se se mnou o práci nebude bavit mimo práci, protože tam byl docházkový systém – pípalo se kartama a měřilo se na minuty přesně. A tahle konzultace před budovou by se mu nezapočítala do pracovní doby. Byli vedoucí, kterým stačilo za měsíc +- 168 hodin, byli vedoucí, kteří chtěli 40 hodin za týden a byli i tací, kteří vyžadovali 8 hodin denně, každý den. Takže když někdo odpracoval jeden den 8:15 tak nemohl druhý den 7:45, musel mít zase těch 8:00.
Takže se stávalo, že když začala porada ve dvě, tak se kolega ve tři zvedl, že má odpracováno 8 hodin a jde domů, a kdyby zůstal, tak nám vlastně věnuje svůj volný čas… Takže jsme se rozešli s tím, že ho přes den kontaktuju, protože jsme každý seděli v jiném patře. Půl dne jsme se naháněli, jenom tím naháněním ztratili tak půlhodiny. Konečně jsme našli časoý slot, já se ho zeptal, jestli si pamatuje ze školení to a to, on řekl, že ne a tím jsme skončili…
Nebo kolegové zjistili, že firma hledá k nim do teamu nové lidi a v inzerátu nabízí X+10 tisíc. (X byl jejich plat.) Tak šli za vedoucím, jestli jim přidá. A on jim řekl, že může přidat maximálně X+3 (ve skutečnosti mohl X+6, ale to už by měl špatný KPI). A poradil jim (šeptem) ať dají výpověď a pak se na to místo přihlásí. Ideálně, ať půl roku pracují někde jinde, ať to není tak okatý. A ještě by z toho pak měl dobrý KPI, protože posílil team. Jo, všechno se točilo kolem KPI (Key Performance Indicator), to bylo mocné zaklínadlo…
Jedno KPI všem vládne, do temnoty je sváže…
A přes KPI všichni viděli jen na rok dopředu. A to ještě v tom lepším případě. Takže když jsme přišli s tím, že letos zákazník (státní správa) nemá peníze ale příští rok na to alokuje X mega a tudíž dává smysl daný projekt udržovat při životě, tak odpověď byla – Ne. Protože ten manager tam už příští rok nemusel být (a taky nebyl) a neměl to v KPI a tak ho to nezajímalo. A když jsme to řekli podruhé, tak jsme se dozvěděli, že firma klidně zruší nejen projekt ale i nás. Ale oznámit zákazníkovi, že rušíme projekt a odstupujeme od smlouvy jsem musel já, protože to, najednou, byl můj projekt a můj zákazník…
No a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho ale nemá to smysl. Navíc, ono to vlastně manažersky všechno dává smysl, a byla tam hromada spokojených lidi. Lidí, kteří si odkroutili svoji osmičku, a šli domů řešit si svoje věci, s čistou hlavou. A ti, kterým šlo o něco víc než o tohle tak rok, dva bojovali a pak odešli jinam. A tak to asi má být. Zkrátka to byl pro mě kulturní šok, protože jsem byl zvyklý z malé firmy, že tam všichni máme zájem firmu, zákazníka a projekty rozvíjet. I když to bude trvat třeba tři roky a bude to znamenat odpovídat na e-mail v neděli…
No a pak bylo těžký v každoročním hodnocení odpovídat na stupnici od 1-10 jak moc souhlasím s tím, že vidím, jak moje práce přispívá rozvoji firmy a pomáhá zákazníkovi … samozřejmě anonymně ale ti co odpověděli že vůbec, tak ….
Shrnutí
Každopádně doba strávená v korporátu byla pro mě obrovská škola a ze zkušeností jsem žil minimálně pět let a i dodnes některé věci využívám. Tehdy mě opravdu nadchnul agile a scrum, hooodně jsem ho propagoval ale postupně jsem narazil na určité principiální limity – možná ještě na tohle zavzpomínám, než tuhle sérii ukončím…