Křidýlko nebo stehýnko
Další filmová komedie s Luis De Funesem z roku 1975, kde jako Duchemin píše průvodce po restauracích, tedy něco, co mě zajímá, už kvůli rubrice hospody... Funes se v převlecích vydává do restauraci sbírat materiál pro svého průvodce. A děj filmu začíná ve chvíli, kde se chytá se předat podnik (jehož je ředitelem) svému synovi, který má jiné zájmy a nadání - snaží se o kariéru u cirkusu, o čemž otec samozřejmě neví... A tak se snaží skloubit obě dvě kariéry, např. za sebe posílá náhrady a sám vystupuje v cirkuse...
Funes dělá i nenápadné inspekce kuchyní - doufám, že ve filmu předvedené praktiky nejsou v našich pohostinstvích obvyklé... Do děje se ještě zapojuje průmyslová špionáž konkurence - firmy s „průmyslovým“ jídlem - závodním občerstvením okolo dálnic - rychlojídlo Tricatel. Situace se vyhrotí tak, že oba šéfové jdou do televizního souboje, takže proti sobě kují pikle. A aby toho nebylo málo, syn se začne zajímat o novou sekretářku - sympatie jsou oboustranné... Prostě film je zajímavý a vtipný sám o sobě, není postaven na situační komice de Funese, i když na bláznivou honičku a záměny samozřejmě dojde.
Skvělé je trápení Funese jídlem z továrny, po němž ztrácí chuť, což je před nastávajícím televizním duelem tragédie. Otec se schová v cirkusu a syn hledá Tricatelovu továrnu, kde se doslova vyrábí jídlo. Třeba kuře - na umělou kostru se nastříká pěna, obarví se a kuře je hotovo. Škoda, že mě z tohoto nápadu skoro mrazí (ve světle dnešních potravin). Ve filmu jde o konflikt labužníka a zastánce tradiční kuchyně s průmyslovým jídlem. Film je každopádně zážitek pro labužníky - aspoň se podívají na jídlo...
Klasická funesovina to zrovna není, ale to vůbec není na škodu, z dnešního pohledu bych řekl, že je trošku rozvláčný, jak je u filmů z této doby zvykem. Syn (komik a klaun) hraje rovnocennou roli, což není ve Funesových filmech obvyklé.