Démanty noci
Tento černobílý, cca hodinový film z roku 1964, natočený podle povídky A.Lustiga, patří k nejumělečtějším filmům nejen ve své době. Sledujeme útěk dvou mladých chlapců (českých Židů) z koncentračního tábora, resp. z transportního vlaku. Ale o děj až tak nejde, jde o dlouhé, detailní a naturalistické záběry (dnes by filmař tvrdil, že použil digitální kameru a že to jinak nejde:-)
Film začíná útěkem, blouděním lesem a bažinami. O minulosti v Praze a o transportu se dozvídáme z krátkých flashbacků, které se střídají se záběry z bloudění v lese tak půl na půl. Děj filmu se odehrává prakticky beze slov. Zajímavé jsou hrátky se světlem a s expozicí – záběry jsou záměrně přeexponované. Oba chlapci jsou hladový, vysílení, vyčerpaní, během putování se dostanou ke statku na samotě někde v sudetech, kde se pokusí získat jídlo a pomoc. Dostávají pár krajíců chleba, ve své fantazii ale neváhají použít násilí. Tato opakovaná scéna je velmi sugestivní. Flashbecky do minulosti se postupně prohlubují a doplňují, až tvoří jednolitý příběh nebo spíše děj, protože není jasné, jestli jsou to vzpomínky na minulost nebo představy o budoucnosti – nebo obojí, podivně smíchané. Záběry na starou Prahu jsou ale velmi zajímavé. Ke konci se připletou k mysliveckému honu přestárlých sudeťáckých myslivců. Při prchání během honu se dostáváme na začátek filmu (vysilující útěk, střelba), staří myslivci je nakonec obklíčí a zajmou. Po honu následuje hostina a pitka, myslivci ale vypadají spíš jako bizarní klub důchodců s puškama a jídlem s sebou (chleba, kuře) a po pár pivech začnou německy zpívat. Vzpomínky i různé varianty budoucnosti chlapců se míchají, jednou jsou zastřeleni na cestě od myslivců, podruhé odchází znovu do lesa. Je to určitě umělecký a zajímavý film, ale že bych ho plně pochopil, to tedy ne (totéž se dá ale říci o libovolném Lynchově dílě).
Jak jsem již psal, záběry jsou většinou přeexponované, výrazně kontrastní, jde opravdu o černo-bílý film, s málo odstíny šedé, a relativně velkým zrnem. Všechny záběry jsou točeny v pohybu, ať už útěk z ruky, nebo záběry v Praze z jedoucí tramvaje. Krátce se ještě zastavím u bonusů - rozhovory s kameramanem Ondříčkem jsou podivné, vždy mám problém porozumět a pochopit, co vlastně říká. To vzpomínky pomocného režiséra Hynka Bočana ohledně natáčení mysliveckých scén (s důchodci, skutečnými suděťáky) nebo o stříhání filmu, technických problémech a mravencích jsou mnohem zajímavější.