Deset dní, které otřásly světem
Tento klasický Ejzenštejnův film rekonstruuje Velkou říjnovou socialistickou revoluci a byl natočen v roce 1927, tedy k desátému výročí revoluce. Film je podle filmových kritiků a teoretiků formálně dokonalý a geniální, běžný divák ho asi vstřebá dosti obtížně.
Film nemá žádné hrdiny a jde o asociativní montáž nebo koláž událostí s působivým hudebním doprovodem. Úvod zachycuje únorovou buržoazní revoluci, boření carských symbolů a bratření se nepřátelských vojáků na frontě, revoluce dává lidem naději na změnu, mír a klidný život. Ale brzy následuje návrat k terorou mířeného proti dělníkům, dojde na střelbu proti demonstrujícím proletářům i k návratu k carským symbolům, záběry jejich strhnutí jsou nyní symbolicky pouštěny pozpátku.
Po červnové demonstraci následuje radikalizace bolševiků a jejich říjnová příprava k boji o moc, což vrcholí během druhého sjezdu komunistů, kde stojí umírnění eseři a menševici proti radikálním bolševikům, kteří horlí pro ozbrojené převzetí moci. Paralelně se sjezdem sledujeme dobývání Zimního paláce a to infiltrací sklepením, agitátoři přemluví kozáky ke vzdání se a zradě, hození granátu mezi lidi, bez varování, mi nepřipadá hrdinské, ale ano, to je bolševický teror. Na dramatický vývoj událostí reagují členové prozatimní vlády až absurdně, tváří v tvář rozlícenému davu se domlouvají - pánové, přijmeme je důstojně. Dobývání Zimního paláce se změní v rabování včetně působivé přestřelky ve vinných sklepech, ale bolševici samozřejmě nerabují - raději vše zničí... A vyhlášením dělnicko-rolnické revoluce film končí.
Celkově jde o revolučně-vojensko-industriální koláž, která zachycuje revoluční atmosféru, podzim v Petrohradu, zmatek i naději. Zajímavé jsou syrové záběry, které se v malých sekvencích opakují a střídají. Přesto, že jsou snímány statickou kamerou, tak jim rychlé střihy a mnoho různých úhlů dodává na dynamičnosti. Mnoho scén je masových, ať už jde o demonstrace nebo různé boje, objeví se záběry z fronty obsahující prvoválečné tanky, obrněná auta a děla, což me zaujalo dokumentární hodnotou. Velkou roli ve filmu hraje boření a ničení, ať carských nebo náboženských symbolů.
Kromě davů a bojů sledujeme také zubožené tváře kontrastující s krásou paláců, také se objeví až poetické záběry jako bratření vojáků. Vyjednávání bolševiků a přemlouvání vojáků ke zradě má zvláštní atmosféru, podobně i různé schůze a velmi působivé jsou i záběry zvedajících se mostů, což korunuje visící kůň.
Jak jsem již uváděl, ve filmu nejsou žádní herci a defakto ani hrdinové, najdeme zde jen davy dělníků a vojáků. Objeví se samozřejmě i Lenin a ministři Prozatimní vlády, jejich role jsou spíše epizodní a i oni jsou představováni neherci.
Ejzenštejnův Potěmkin se mi docela líbil, ale Deset dní už moc ne, asi to nedokáži patřičně docenit. Ano, jsou tam působivé záběry, formálně se jimi možná inspiroval i raný Lynch, aspoň co si pamatuju útržky z Mazací hlavy, ale to neznamená, že jsem si sledování nějak zvlášť užil. Po pravdě řečeno jsem nedokázal tento dvouhodinový film sledovat v kuse ale musel jsem si dát několik přestávek, zato hudba je opravdu působivá.