Beauty In Darkness Classics – DVD – 2002
Německé metalové vydavatelství Nuclear Blast si libuje v kompilacích. Kromě řady "Death Is Just A Beginning" zaměřenou spíše na tvrdší žánry nabízí i kompilace "Beauty In Darkness", které se zaměřují spíše na dark/doom/gothick/black scénu. Všechny tyto kompilace vycházejí jak na CD, tak na VHS (klipy nebo live záznamy) a v poslední době i na DVD. Představované DVD přináší to nejlepší (podobně jako již recenzované DVD "Death Is Just A Beginning ... classics") z prvních tří dílů této řady. Jenom nechápu, proč jeden klip (Therion - The Beauty In Black) nalezneme na obou DVD.
DVD obsahuje tradiční animované logo Nuclear Blastu a jednotlivé klipy. Žádné bonusy, diskografie, texty, nic. Taktéž booklet je vpravdě minimalistický – myslím si, že je to škoda, přeci jenom možnosti DVD jsou mnohem větší, než nám hudební společnosti nabízejí, na druhou stranu buďme rádi za to, co je...
A nyní k jednotlivým klipům - kapely jsou opět řazeny abecedně, takže začátek obstarává "první německá death-metalová kapela" Atrocity, s černobílým klipem Love Is Death z desky Willenskraft (1996), na které je již na hony vzdálená původnímu deathu. Klip zachycuje převážně zpěváka (obklopeného pěknými dívkami) i ostatní členy kapely v nejrůznějších lokacích a situacích normálního městského života, a má příjemně komorní a civilní atmosféru. Jedná se o pomalejší skladbu, s čistě zpívaným refrénem, řekl bych o typickou věc té doby, kdy většině death/doomových kapel byla jejich škatulka úzká a hledala cestu jinam.
Následuje opět německá kapela Crematory se skladbami Tears of time z Ist Es Wahr (1996) a For Love z Awake (1997). První klip je převážně černobílý, s občasnými barevnými záběry, jedná se o jakousi rekapitulaci jednoho života. Druhý klip střídá barevné záběry, kde se mladá žena v kůži prochází po polích a loukách, s černobílými záběry na kapelu. Pomalejší, melodická a docela chytlavá gotika s klávesami a možná až příliš hlubokým hlasem zpěváka Ovšem refrén Tears Of Time se velice rychle dostane pod kůži.
Následuje norská blacková veličina Dimmu Borgir se skvělou Entrance z přelomového alba Enthrone Darkness Triumphant (1997). Bohužel se jedná o živák z Dynama – proč bohužel? Protože DB patří mezi kapely, které by měli hrát až po setmění. Členové kapely s obličeji pomalovanými warpaintem, těla potřísněná "krví" působí za slunečního světla skoro až směšně. Jinak se ovšem jedná o symfo/blackovou smršť se vším všudy.
Následující HIM jsem měl zafixovány jako finskou "popovou" kapelu, a proto mě jejich spíš gothic/dark sound s čistým a velice zajímavým zpěvem docela příjemně překvapil. V klipu k Wicked z desky Greatest Lovesongs, vol. 666 (1997) se dočkáme klasické směsky záběrů na kapelu hrající tu i onde (např. v rozbořeném kostele a to ve sněhové vánici – což vypadá velmi pěkně – nebo v dešti) zkombinované se záběry na další dívky v kůži, to vše propojené jakýmsi příběhem. Klip prostě obsahuje to, co bych od kapely tohoto stylu čekal, přesto nepůsobí nijak špatně/rutině/klišovitě a má příjemně ponurou a temnou atmosféru.
A ze severu zpátky do Německa - Lacrimosa a dva klipy Stolzes Herz z desky Stille (1997) a Copycat z alba Inferno (1995). Opět se jedná o gotic záležitost, ovšem velice energickou a živou, s velice zajímavým a výrazným hlasem Tilo Volfa, obzvláště v kontrastu s finskou zpěvačkou Anne Nurmi, druhou polovinou Lacrimosy. První klip obsahuje převážně záběry na kapelu hrající v podzemních katakombách, druhá skladba začíná Tilovým zpěvem, ke kterému se sám doprovází na klavír, postupně se přidává chorál i další převážně akustické nástroje a bicí. Klasické metalové nástroje se přidají (velice razantně) až někdy v půlce, kdy skladba skvěle graduje. Klip se odehrává v nějakém starém divadle, v dobových kostýmech. Vychutnáme si detailní záběry jak klavíru, tak Tila. Pro mě první vrchol kompilace.
Následuje Heroes od německých gotiků Love Like Blood, což je předělávka hitu tvůrčího dua David Bowie/Brian Eno. Opět klasický klip, ovšem zajímavě barevně (i vizuálně) řešený, ovšem jako celek mě ničím nezaujal, prostě nijaká, skoro popová (není myšleno ve špatném) písnička. Následující, živě provedený, Mephisto (Irrelegious, 1997) portugalských mágů Moonspell mě vyloženě zklamal – jednak zvukovou kvalitou, ale hlavně celkovým provedením, které se mi zdá unylé a bez náboje. Naštěstí mi náladu spraví hned následující The Carpenter (Angels Fall First, 1997) Finů Nightwish – krásný klip, vynikající pomalejší skladba, střídání záběrů na starého řemeslníka stavícího křídla ze dřeva a plátna – při zpěvu Tuomase se záběry na zpěvačku Tarju někde v horách – když zpívá. Následuje další živý klip, od anglických doomových veteránů Paradise Lost – One Second (One Second, 1997) - abych se přiznal, po Dracion Times jsem tvorbu pánů Holmese a spol přestal sledovat, a ani tento klip mě nepřesvědčil k tomu, abych začal, post-doom s prvky elektroniky opravdu není pro mě. Každopádně klip je zajímavý různými barevnými přechody a střídáním kamer a technik záběru.
Ani následující gothic-rockový Němci Secret Discovery se skladbou Hello Goodbye (A Question Of Time, 1996) mě moc nezaujaly, možná snad zpěvákovou snahou střídat více vokálů – čistý při refrénu a trochu hlubší ve slokách, nebo využitím kláves a černobílým klipem. Následuje dvojice skladeb od finských Sentenced - "Nephente" (Amok, 1995) a "Noose" (Down, 1996). V prvním sledujeme vystoupení kapely ve sklepení, bicí pokryté pavučinami a další typické kulisy, okultní symboly, staré pergameny, svíčky atd. Ve druhém klipu uvidíme vystoupení kapely v prázdném divadle, včetně různých klaunů a dalších figurek. Tato skladba se mi líbí mnohem více než první, v obou případech se jedná o melodický death-rock (lehce ovlivněný i göteborgským deathem), ale Nephente mi přijde příliš utahaná, kdežto Noose je svižnější, přirozenější, a mnohem více mi sedí i zpěv. Následuje Eleanor (Mandylion, 1995) od holandských, dnes už stylově těžko zařaditelných, The Gathering v živém provedení. Jedná se o klasickou věc od Gathering, veškerá pozornost je věnovaná samozřejmě zpěvačce Anneke, což je mi trochu líto, protože tím jsou upozaďeny výkony ostatních muzikantů i samotná hudba. Navíc mám v některých momentech pocit, že Anneke akorát hopsá, natřásá se a ječí :-) Osobně mám raději starší alba této kapely (např. Allways), novější už moc ne - ženský zpěv mi sice nevadí, ale všeho moc škodí.
O Therionovské The Beauty In Black (Lepaca Kliffoth, 1995) jsem se již zmiňoval v recenzi na Death...classics, každopádně na tuto kompilaci se melodická skladba, odehrávající se na starém zámku, hodí více. Následující To Mega Therion (Theli, 1996) patří nejen k vrcholu tvorby této švédské legendy, ale i k vrcholům celé kompilace. Záběry ze studia při nahrávání se střídají se záběry z gotického kostela, v němž sbor zpívá chorály použité na desce, dalšími záběry na kapelu, hrající na sněhu před kostelem a detailními prostřihy na gotické kostely. A k tomu vynikající symfonická hudba s mohutnými chorály a melodiemi, jež se velice rychle dostanou pod kůži a jen tak se neoposlouchají. Opravdu povedené. Závěr patří opět Švédům, tentokráte death-doomovým (v té době) Tiamat a dvojici skladeb Cold Seed (A Deeper Kind Of Slumber, 1997) a Whatever That Hurts (Wildhoney, 1994) – První klip je zajímavě řešen - holohlavá kapela hraje v kleci, snad jako součást nějaké freak-show s mažoretkami a slony. Ve druhém případě se jedná o animovaný klip, s prostřihy na hrající kapelu. Celkově se jedná o pomalejší, temnou skladbu, ve které se střídá spíše čistý zpěv a více řvaný refrénu - no opět mám raději starší nahrávky a na takové Clouds nedám dopustit...
Závěrem musím pochválit technickou kvalitu klipů, žádné zrnité nebo hodně nekvalitní záběry (jako občas na Death...classics) se nekonají (až na výjimky). Snad každý klip zachycuje nějakou mladou, krásnou dívku, pokud možno v kůži a co nejméně oblečenou, ne, že by mi to nějak vadilo, spíš naopak, ale přeci jenom mi to přijde už docela klišovité. A to nemluvím o nejrůznějších sklepeních, katakombách a dalších podzemních prostorách. Každopádně se jedná o reprezentativní výběr kapel a písní z gothic/doom žánru, který na který se sice příjemně dívá, ale může lehce nudit. Mám totiž pocit, že v uvedeném období se celá tato scéna nacházela v určitém mrtvém bodu, kdy se kapely po počátečním úspěchu snažily o cestu jinam, kombinaci s elektronikou a dalšími vlivy, většinou ale ne moc úspěšně.
Určitě bych našel kapely, které mi chybí nebo naopak přebývají, ale to je problém každé kompilace. Ovšem u některých kapel mohl být výběr použitých materiálů přeci jenom pečlivější, hlavně živáky mě vyloženě zklamaly.
- Brutal Assault 2016
- Brutal Assault 2019
- Crematory, Interitus - Brno Fléda, 17.10.2009
- Death.... Is Just the Beginning classics
- Masters Of Rock 2008 - Vizovice, 10.-13.07.2008
- Nightwish - From Wishes To Eternity
- Paradise Lost – Evolve DVD - 2003
- Tarja Turunen, Interitus, Doug Wimbish And Friends - Zlín Novesta, 11.05.2008
- Tarja Turunen - My Winter Storm
- With Full Force 2003 - Lipsko