images/logo.png
Nový obsah pouze na blog.sahaweb.cz Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

F.M.Dostojevskij - Zločin a trest

dostojevskij literatura_rusko

V tomto románu popisuje autor duševní muka člověka, jemuž je trestem samo vědomí zločinu, nikoliv světský trest. Hlavní hrdina, student Raskolnikov, dělí lidi na obyčejné a geniální, jako byl třeba Napoleon, jimž je dovoleno provést ke splnění svých velkých cílů i činy, běžně považované za nemorální nebo zločinné. V této myšlence můžeme vidět paralelu např. s Nietzschem, resp. s jeho nadčlověkem a nadmorálkou, motivace i závěr je však u Dostojevského odlišný, uvažuje totiž v praktické psychologii běžného člověka.

Raskolnikov sám takový zločin spáchá, ale protože ho pronásledují výčitky svědomí, tak si uvědomí, že není dostatečně geniální, aby patřil mezi onen druhý, vyšší typ lidí a toto vědomí jej tíží více než zločin samý. Jsme svědky postupného sžírání jeho svědomí, hrdina byl původně povznesen nad zákon a cítil se mimo něj, postupně si však uvědomil, že zákon a vlastní svědomí jsou naprosto odlišné věci. Těžiště románu tvoří podrobné popisy myšlenkových pochodů Raskolnikova, "moderního hrdiny" s prvky individualismu a titanismus, ale v psychologii pochybujícího člověka. V románu se také mnohokrát opakuje touha po utrpení ve formě nesení kříže za někoho jiného, je zmíněna i potřeba prosté a obětavé lásky k bližnímu a autor uvažuje i o chudobě a cti.

Jak je již u Dostojevského zvykem, text obsahuje spoustu detailů, které postupně nabývají na důležitosti, jsou líčeny různé zločiny a "zločiny", které jsou různě relativizovány, a odpověď na otázku, kdo je oběť a kdo zločinec si musí dát čtenář sám. V textu dojde i na romantické prohnání si kulky hlavou za úsvitu a odvolávky na německého básníka Schillera, tedy momenty známé např. z Bratrů Karamazových.

Na začátku románu se seznamujeme s Raskolnikovem, bývalým studentem práv, individualistou a samotářem, jemuž je mínění ostatních lidí lhostejné. Poznáváme ho na návštěvě u staré zastavárnice a sledujeme jeho myšlenky, v nichž detailně plánuje její vraždu z finančních důvodů. K úvahám o vraždě ho kromě vlastní hmotné nouze inspiroval rozhovor studentů o babce, jež chce své značné jmění odkázat klášteru. Přitom by za její peníze mohlo žít mnoho lidí spokojený život, a co je proti takovému dobru smrt jedné staré ženské?

Po odchodu z jejího bytu se v hospodě seznamuje s Marmeladovem, nezaměstnaným opilcem, který vykládá o bídě a chudobě, které vzájemně rozlišuje. Padesátiletý Marmeladov vypráví i o své rodině, dozvídáme se, že je vdovcem a má dceru Soňu, později se znovu oženil s mladší vdovou se třemi dětmi. Z bídy musí Soňa dělat nejstarší řemeslo, obětovala se pro rodinu, ale stydí se za to a s rodinou, kterou jako jediná živí, ani nežije.

Po návratu do svého bytu čte Raskolnikov dopis od matky, který se týká jeho sestry Duni, její služby u Svidrigajlova a nařčení ze svádění pána. Později se ukázalo, že vše bylo naopak, a nyní se o ní uchází bohatý Petr Petrovič Lužin, který se chystá do Petrohradu, Duňa a matka přijedou s ním. Raskolnikov odmítá sestřinu oběť pro něj, prvorozeného, tuto oběť považuje za horší než Soninu a také si uvědomuje, že matka i sestra jsou a budou vydány ženichu na milost. Přitom si stále připomíná rozhodnutí o vraždě, momentálně je přesvědčen, že činu není schopen a vydává se k Razumichinovi, jedinému spolužákovi se kterým se trochu sblížil. Na zpáteční cestě dojde k osudovému setkání s Lizavetou, mnohem mladší sestrou stařeny, které posluhuje a je u ní prakticky zotročena. Od Lizavety se náhodou dozví, že druhý den bude stařena sama doma, neváhá tedy a vyráží k ní. Jsme svědky posledních příprav i činu samotného, po tolika promýšlení spíše bezděčného. Stařenu ubije sekerou, bohužel ho vyruší nečekaný Lizavetin návrat a tak zabije i ji. Poté víceméně v klidu odstraňuje stopy, ale již teď je zhnusen nejen činem samým a druhou, zbytečnou vraždou, ale i pomyšlením na to, co jej ještě čeká. Zůstává v bytě s oběma mrtvolami poměrně dlouho, až do příchodu dalších zákazníků. Ti, nemohouce se na stařenu dozvonit, vydávají se za domovníkem, Raskolnikov využívá jejich odchodu a konečně z domu beze stop prchá.

Noc i den stráví v horečném stavu, poloblouzní a ráno dostává policejní obsílku. Na komisařství jde značně rozrušený, očekává totiž, že se již vše provalilo, ale jedná se jen o dlužní úpis jeho bytné. Bohužel odposlechne rozhovor úředníků o vraždě zastávárnice a zhroutí se, později horečně bloudí Petrohradem, chce se zbavit lupu, hodit ho do řeky nebo zakopat do země, nakonec vše schovává pod obrovský kámen v opuštěném domě. Ve svém horečném stavu prožívá každý podnět velmi intenzivně a přesto, že ho nikdo nemůže se zločinem spojovat, tak se paranoidně všeho bojí.

Z horečky a blouznění se probírá až za několik dní, během této doby se o něj staral Razumichin, který se tak seznámil s jeho záležitostmi a ví o směnce, matce i sestře. Přivádí také lékaře Zosimova, který kontroluje stav nemocného a s Razumichinem rozebírá vraždu zastavárnice, diskutují o podezřelém natěrači. Razumichinovi vadí způsob myšlení policie, pro kterou je tento podezřelý jen proto, že má jednu ze zastavených věcí, přitom je z ostatních výpovědí evidentní, že je nevinný. Spekuluje o tom, jak zločin proběhl a tvrdí, že vrahem je náhodný účastník, začátečník, který přehlédl značnou hotovost a odnesl jen pár prakticky bezcenných drobností. Raskolnikov vše poslouchá s nesmírným utrpením, zachraňuje jej až Lužinův příchod. Nastávající ženich jeho sestry ho přišel pozdravit, ale Raskolnoikov ho napadne za to, že si chce pokrytecky vzít chudou dívku a tak si koupit její lásku i vděk a oba se rozchází ve zlém.

Raskolnikov nemůže vydržet doma, bloudí zábavními uličkami a skončí v jednom hostinci, kde čte v novinách o vraždě. Setkává se zde s jedním komisařem a rozpráví s ním o tom, co by dělal na vrahově místě, v podstatě mu vše vylíčí podle pravdy. O něco později je rozhodnut se vším skoncovat a vydává se na komisařství, těsně před budovou je svědkem toho, jak kočár přejel opilce, v němž poznává Marmeladova. Nechává ho odnést domů, kde blíže poznáváme jeho druhou manželku - souchotinářku, její děti i Soňu, v jejíž náručí otec skoná. V návalu přátelství a soucitu dává Raskolnikov čerstvé vdově všechny své peníze a odchází povzbuzen, jako nový člověk. Vrací se domů, kde jej očekává matka se sestrou, znovu opakuje, že nechce, aby se provdala za Lužina kvůli němu, tvrdí, že buď on nebo Lužin. Obě ženy odchází v doprovodu opilého Razumichina, který začne s krasavicí Duňou koketovat.

Druhý den žádá Lužin dopisem o schůzku s Duňou, ale bez přítomnosti Raskolnikova, což Duňa odmítá. Sama vysvětluje Raskolnikovi, že musí volit ze dvou zel a do této debaty přichází plachá, nesmělá Soňa zvát Raskolnikova na Marmeladovův pohřeb a malou smuteční hostinu. Zatím se ale Raskolnikov a Razumichin vydávají k Porfirijovi, dalšímu vyšetřovateli, protože Raskolnikov přiznává, že měl u zavražděné nějaké věci v zástavě a chce je získat zpět. Debata se dostává ke zločinu, kdy Porfirij zmiňuje Raskolnikův článek obhajující zločin a dělící lidstvo na masu a výjimečné jedince, kteří mají právo, ale ne povinnost, spáchat zločin v případě potřeby prosadit své myšlenky.

Raskolnikov se setkává i se Svidrigajlovem, který mu blíže popisuje vztah ke své zemřelé manželce i jeho sestře, které jeho manželka odkázala tři tisíce. Prohlašuje, že Duňu již nemiluje, přesto ji nabízí deset tisíc, ne jako jako odčinění předchozího, pouze chce provést dobrý skutek, když předtím mohl páchat špatné. Stejně jako Raskolinkov nechce, aby se provdala za Lužina, přesto Rasklnikov jeho nabídku odmítá.

Večerní setkání s Lužinem Duňa hned na začátku vyhrotí v otázku bratr nebo ženich. Duňa totiž chce, aby se oba smířili, což Lužin odmítá. A díky zděděným penězům nad ní ztrácí dosavadní ekonomickou moc, v rozčilení odchází navždy a ze všeho viní Raskolnikova. Lužin je přesvědčen, že nebýt Raskolnikova, tak by obě ženy snadno získal na svoji stranu. Po Lužinově odchodu ze všech padá tíseň, Raskolnikov se se všemi loučí, jakoby navždy, a odchází za Soňou. Tu vidí stále duševně čistou, navzdory tělesnému pádu a je mu čistotou své oběti mnohem lepším člověkem než třeba Lužin. Při Raskolnikově příchodu se v Soni míchala radost se studem, stále totiž živí celou, nyní již nevlastní, rodinu, se kterou nemůže žít, přestože je všechny miluje. Jejich debata je zakončena četbou z bible, což autor líčí celkem poeticky - v žebrácké světnici sešel se vrah a nevěstka u četby svaté knihy. Celou rozmluvu nepozorovaně sleduje Svidrigajlov, bydlící ve vedlejším bytě.

Druhý den se Raskolnikov opět vydává na komisařství ohledně přípisu na zastavené věci. Porfirij rozebírá psychologii výslechu, mluví o chybě předčasného obvinění nebo zatčení, o době, kdy je zločinec trápen vědomím, že on, vyšetřovatel ví a čeká, až se zločinec sám z nervozity uštve. Vypoví mu i všechny drobnosti, jimiž na sebe Raskolnikov upozorňuje, ten žádá vyjasnění, ale Porfirij ho uklidňuje, že ho nepodezírá, protože nemá žádné důkazy. Porfirij pouze používá psychologii, což je hůl, která má dva konce, co je ale pravda a co součást jeho takticky, to paranoidní a nedůvěřivý Raskolnikov neví, což jej velmi mučí.

Lužin je ubytován ve stejném domě, kde žije Marmeladova rodina a tak je i on pozván na smuteční hostinu. Zatím však probírá se spolubydlícím Lebezjatnikovem pokrokovou mládež, Lebezjatnikov mluví o komunách a nutnosti bouřit se a revoltovat v rámci pokroku, o ženské otázce, o vlivu prostředí a o budoucí společnosti. Také se dozvídáme, že vychovává Soňu pro komunitu, vypráví ji o dělnickém hnutí, mluví o její ušlechtilosti, věří v její čistotu a její pád považuje za způsobený okolím. To Lužina zaujme natolik, že projeví přání se Soňou promluvit.

Vdova, jež se pomalu mate na rozumu, pořádá hostinu z hrdosti chudých, ale hostina postupně nabývá charakteru groteskní hádky mezi vdovou a paní domácí, do této vřavy přichází Lužin a obviňuje Soňu, že mu po jejím odchodu zmizela storublová bankovka. Při šacování je bankovka skutečně objevena, ale nečekaně promluví Lebezjatnikov, který sdělí, že ji Lužin sám tajně strčil Soni do kapsy. A Raskolnikov přidává i důvod této podlosti, Lužin chtěl ukázat, že je Soňa zlodějka a že ji marně Raskolnikov hájil před matkou i sestrou, u kterých by tak Lužin získal zpět svůj bývalý vliv. Hostina končí ve zmatku, všichni se rozprchnou a Raskolnikov odchází za Soňou, které prozrazuje, že zabil stařenu i Lizavetu. Ona jej nezavrhuje, byť ho plně nechápe, debatu o oprávněnosti odstranění překážek i násilím přeruší příchod Lebezjatnikova. Ten oznamuje, že vdova začala bláznit a pomatená vyráží s dětmi do ulic, nutí je tančit a zpívat, aby tak vydělávali. Při tom ji schvátí záchvat kašle, do Sonina bytu je přenesena polomrtvá a vzápětí umírá v přítomnosti Soni, dětí, Raskolnikova, Lebezjatnikova a Svidrigajlova. Posledně jmenovaný zaopatří jak její pohřeb tak výchovu sirotků z peněz původně určených Duně a poté Raskolnikovi ocituje část jeho vlastní zpovědi Soni. Poznání, že Svidrigajlov ví o všem Raskolnikovem hluboce otřese a následující dny tráví v netečnosti a apatii.

O pár dní později navštěvuje Raskolnikova Razumichin a oznamuje, že se podezřelý natěrač přiznal k vraždě stařeny, ihned po jeho odchodu přichází i Profirij. Následuje dlouhý psychologický rozbor činu, během kterého se Raskolnikov začne obávat, že jej Profirij nepodezírá. Ten vysvětluje natěračovo přiznání potřebou člověka po utrpení, ale v závěru Raskolnikovi jasně řekne, že je vrahem, ale pro nedostatek důkazů jej nezatýká. Vybízí ho ale k přiznání, což je polehčující okolnost, obzvlášť v době, kdy se natěrač přiznal a nikdo tedy Raskolnikova nepodezírá. Po této rozmluvě vyráží Raskolnikov ke Svidrigajlovi, ke kterému cítí jakýsi osudový vztah. Ten při setkání líčí, že do Petrohradu přijel kvůli ženám, což je alespoň nějaká činnost, byť pro Raskolnikova prostopášná. Popisuje svoje další avantýry a aféry, o kterých jeho manželka věděla a tiše je tolerovala a to vše staví jeho vztah s Duňou do jiného světla. Také ona chtěla vzít na sebe jeho utrpení a napravit jej, čehož cynicky zneužíval.

Později se Svidrigajlov setkává i s Duňou, její odpor k němu převyšuje starost o bratra. Svidrigajlov ji líčí bratrovu teorii o geniálních lidech schopných jít cestou individuálního zločinu i jeho frustraci, když zjistil, že sám není schopen takový čin bez výčitek vykonat a že tedy není geniální. Svidrigajlov ho ale neodsuzuje, dokonce nabízí pomoc, má falešné pasy, peníze a přátele, stačí jediné Dunino slovo. Ta ale ve vypjaté scéně odmítá a postřelí Svidrigajlova, kulka ho ale jen škrábne. Po jejím odchodu nechává Svidrigajlov Soni peníze na živobytí, až půjde za Raskolnikovem na Sibiř a loučí se s tím, že odjíždí na dalekou cestu. Místo toho ale problouzní noc v laciném hotelu a za úsvitu si prožene kulku hlavou.

Stejný den večer přichází Raskolnikov k matce, se kterou se v návalu synovské lásky loučí, stejně se loučí s Duňou i Soňou a odchází se udat. Za strašných duševních muk přichází na komisařství, kde jej přátelská nálada vyšetřovatele, stejně jako zpráva o smrti Svidrigajlova, odrazuje od přiznání. Celou dobu jej však sleduje Soňa jako jeho svědomí a tváří v tvář ní se vrací a přiznává se.

Ve skoro zbytečném epilogu sledujeme velmi stručně soud, svatbu Razumichina s Duňou i to, jak Soňa skutečně následuje Raskolnikova na Sibiř. Ale ani zde Raskolnikov nelituje svého činu, stále se cítí být povýšen nad obyčejné lidi a teprve v úplném závěru si při jednom setkání se Soňou uvědomí obrovskou lásku k ní, což mu prozáří celý zbytek trestu.

Zločin a trest obsahuje mnoho psychologických motivů a myšlenek, ale na rozdíl od dalších autorových děl obsahuje román jen minimum sociologických, filosofických nebo náboženských úvah, stejně tak jsou omezeny úvahy o Rusku. Naopak zde nalezneme myšlenky, které rozvedl třeba Nietzsche, Dostojevský přitom vychází z jiných motivů, uvažuje o všem v psychologii hledajícího a pochybujícího člověka. Navíc jsou tyto myšlenky ihned aplikovány v praxi, kdy chtěl Raskolnikov svým činem zjistit, zda je (jen) člověkem, nebo zda je schopen překročit hranici ... a zavraždit znovu, jak dodává Soňa. Postupně dochází k tomu, že zabil sám sebe a babku zabil ďábel, v závěru lituje, že na rozdíl od Svidrigajlova nenašel dost odvahy k sebevraždě.

Dá se říci, že autor popisuje i zrození moderního člověka s relativní morálkou, stále však připomíná soucit a lásku. Autor se věnuje i vlivu prostředí na zločin - kdyby měl Raskolnikov jen pár tisíc rublů, žil by spokojeně a ani by jej nenapadl jakýkoliv zločin - a ze stejných důvodů se obětovala Soňa, i Duňa byla připravená k oběti - kdo si ale ve skutečnosti za toto zasluhuje trest?

Přesto, že je román místy zdlouhavý v rozebírání niterných stavů, tak patří k jednomu z nejlepších autorových děl, protože je snadno pochopitelný a hlavně má co říci i dnes, což neplatí o všech autorových dílech.

28.10.2008
dostojevskij literatura_rusko
Diskuse k článku:
Počet příspěvků: 2 - zobrazeno v: 19.03.2024 - 08:13:04
karoolinka147 (20.01.2009 - 08:16:01):
awoj jak se mae???
jjnnnvm (19.01.2009 - 14:00:17):
zemrel na zeleznicni stanici?
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
09.04.2020: Pár poznámek o tom, jak fotit (nejen) modely
Tento článek obsahuje moje poznámky a postřehy týkající se focení modelů. Určitě nejde o návod pro ostatní, spíše si to chci sám ujasnit... Když někdo postaví model, vyfotí ho a prezentuje ho na internetu. Typická fotka bohužel vypadá zhruba jako na následujícím obrázku. Takováto fotka podle mě úsilí s tvorbou modelu dosti sráží. Mimochodem, ani se mi nepodařilo vyfotit model tak špatně, jak je
extravaganza.controverso@seznam.cz: Zdravím, krásný a informacemi nabitý blog. Musím pochválit. Plánuji rozjet undergroundový zin, co by se týkal black matalu, ambientu, satanismu, left hand
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Skimmed/Petr Pálenský - New Insanity/Revolta Per Chitarra (reedice)
O existenci Skimmed jsem věděl už v době jeho aktivity, ale osobní setkání mne vždy míjelo. Narazil jsem na ně až teď. A způsobili mi absolutní šok. Progresivní grind core, nebo co to je. Nečekaně
...
Jaroslav74 | 16.05.2020
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Rozumím, jen ještě jednu důležitou věc - hudba na Red and Black je pochopitelně poměrně posluchačsky komplikovaná, stejně jako současná avantgardní tvorba (tedy současná +- 20 let) a k jejímu ocenění
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
K Agonu jsem se dostal přes PPU a také ze zvědavosti, jak zní současná "vážná" hudba. A jak píši v závěru "CD ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je
...
Saha | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Moc nerozumím tomu, proč recenzujete nahrávku Agonu, když nemáte rád současnou artificiální hudbu.. Btw. mohu vás ujistit, že o "chaoticky ozývající se jednotlivé tóny osamocených nástrojů" skutečně
...
Michal Nejtek | 08.01.2018
Statistiky
Aktualizováno: 06.11.2020
Počet článků/fotek: 1397/13869
(C) Saha - 1990 - 2024 - Verze 1.4.1 - 11.11.2020 - Generated by SHREC 2.225 - SHWB
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.