Svatopluk Čech - Výlet pana Broučka do patnáctého století
Toto satirické dílo navazuje na knihu "Výlet pana Broučka na Měsíc" a autor patří díky této dvojici děl k průkopníkům fantastické literatury u nás. V jeho případě jsou ale fantastické motivy použity k ironické kritice tehdejší společnosti a nelze je považovat ani za čistě fantastické, protože jak cesta na Měsíc tak do patnáctého století se uskuteční v důsledku důkladného popíjení pana Broučka v restauraci na Vikárce.
Zmíněný pan Brouček je majitelem pražského domu a představuje typického Čecha, archetyp platný dodnes. Nejraději sedí v hospodě u piva a dobrého jídla, je mu vlastní pohodlnost a lenost, stará se jen o své pohodlí a zbytek světa ať si dělá co chce. V určitých rysech jde i o předobraz Švejka, byť bez typického švejkování.
V úvodu díla karikuje autor na skromnosti pana Broučka po návratu z Měsíce českou snahu o světovost a touhu po slávě za každou cenu, což je bohužel stále platné. Nové zákony na ochranu neplatících nájemníků však přivedou pana Broučka k úvahám o středověkých trestech, sice drsných, ale účinných. Tyto úvahy ho přivedou i k romantickým rytířským románům a i autor, který sleduje pana Broučka na Vikárku, propadá historickému okouzlení a nadšení a oživuje před námi dávno zašlé slavné doby Českého království. Jednoho večera se debata na Vikárce stočí k tajným chodbám pod Pražským hradem, jež prý vedou pod Vltavou až na druhý břeh a ústí v tajných komnatách krále Václava. Brouček mocně popíjí a ničí své protivníky argumenty z rytířských románů a odchází z Vikárky jako poslední.
Bohužel se zřítí do tajné chodby, kterou dlouho tápe, až se dostane do tajné klenotnice, o které je přesvědčen, že patřila králi Václavovi a raduje se z nenadálého štěstí v podobě očekávaného nálezného. Když se dostane na ulici, je velmi zmaten, protože ani takový znalec Prahy jako on netuší, kde se vlastně nachází. Navíc není nikde ani živáčka a ani pouliční osvětlení nefunguje, cestou tedy lamentuje na magistrát a přitom se snaží zapamatovat si, kde stojí dům s klenotnicí. Konečně potká chodce s lucernou v podivném oblečení, oba si vzájemně nerozumí a považují se za cizince kvůli řeči i šatům. Chodec prohlásí pana Broučka za Zikmundova špeha, ten se brání tím, že jediný Zikmund, kterého zná, byl za Žižkových časů. Chodec však tvrdí, že Žižka žije a že se píše rok 1422 a ne 1888, jak je přesvědčen pan Brouček, který chodce považuje za jakéhosi historického pomatence. Jenže v nastávajícím úsvitu potkává další podivně oblečené obyvatele Prahy, také domy jsou jiné a pan Brouček se pomalu vyrovnává s tím, že se nějak dostal do 15. století, stejně jako dříve na Měsíc.
Později se pan Brouček seznamuje s Janem ze Zvonu, který uvěří zdůvodnění jeho podivnosti dlouhým pobytem v cizině a nabídne mu pohostinství. Jan se ukáže jako překvapivě tolerantní a chápavý průvodce, jinak by pan Brouček dopadl mnohem hůř. Pan Brouček je převlečen do středověkých šatů, ale svými moderními doplňky, jako jsou hodinky nebo doutník, děsí své okolí. Přímou konfrontací s tehdejším, podle něj barbarským životem, si začíná více vážit pohodlí 19. století, a ve středověké Praze jej zaujme pouze Kunhuta, dcera hostitele, a hlavně vybraná a lahodná krmě. Ale středověká přímost a lidovost, husitská rovnoprávnost nebo společné vlastnictví, to vše pan Brouček nekompromisně odmítá.
Během oběda probíhá dlouhý dialog o češtině a němčině, aktuální jak v době husitské, tak i koncem devatenáctého století, v době poněmčování se lepší společnosti - a za pár let bude téma znovu aktuální, pouze na místě němčiny bude stát angličtina. Ovšem po jídle je ke své značné nelibosti pan Brouček vyzbrojen, Praha je totiž obležená křižáckými vojsky a očekává se rozhodný útok Zikmundových vojsk. Zbabělý Brouček, který nechce bojovat, je proti své vůli přinucen k cestě Prahou, během které zahlédna i dům s pokladnicí a plánuje si, že se někdy vrátí pro pár drahokamů a když už bude muset žít v patnáctém století, tak si bude aspoň užívat. Díky této procházce poznáváme blíže tehdejší Prahu i podhradí, kde v hospůdce zachutná Broučkovi medovina. Bohužel jsme svědky náboženské hádky pražanů a táboritů, kterou ukončí až mírně naivní pražský útok proti křižákům.
Brouček se během útoku zaplete do potyčky, když se snaží utéct na venkov, který považuje za klidnější a bezpečnější. Narazí přitom na tábority, s nimi se dostává na horu Vítkov, kde získá obratným jazykem důvěru a je představen samotnému Žižkovi. Naneštěstí je přidělen na podávání kamenů na opevnění, po celodenní dřině dostane suchý chleba a zbytek sýra a na pití jen vodu. Nyní pozdě lituje, že nezůstal v Praze, kde se přese všechno dalo alespoň dobře najíst a napít. Ráno jsme svědky slavného vítězství na Vítkově, kterého se ale pan Brouček neúčastní, protože zbaběle prchá zpátky do Prahy, kde se chce skrýt v tajné chodbě a přečkat nejhorší.
Bohužel spatří křižáky a přesvědčen o porážce husitů prosí německy o milost. K jeho smůle jde o pražany, kteří ukořistili křižácké vlajky a hned pana Broučka zatknou. Ten se hájí tím, že je pražan, potom že byl u táboritů, k jeho smůle jede zrovna Prahou Žižka, který ho označí za zbabělce a objeví se i další svědci proti němu, zejména z hospůdky, kde mluvil proti táborům. Usvědčují ho z oportunismu a zbabělosti, verdikt je jednoznačný - zbabělec bude upálen v sudu. Tento trest je ihned vykonán, naštěstí se pan Brouček probouzí v sudu u Vikárky.
Tak končí jeho slavné dobrodružství pana Broučka, v němž autor kritizuje čecháčkovství, vypořádává se s poněmčováním i s pseudovlastenectvím, které mizí při prvním náznaků potíží nebo při potřebě sebemenší obětin nebo nepohodlí. Dále autor nastiňuje stručný pohled na husitství, kdy nezastírá jeho vnitřní diferenciaci a rozbroje. Přesto je z díla cítit nadšení pro husitství, slavnou kapitolu české historie, a to i v paralele s tehdejším situací Čechů a Němců. Text provází mnoho drobných jízlivostí a podrobná drobnokresba husitské Prahy, spousta místopisných a historických poznámek a detailů. K plnému pochopení všech narážek by ale člověk musel znát podrobněji situaci v končícím devatenáctém století, ale i tak kniha pobaví a člověk si připomene i pár trpkých věcí o vlastním národě.
- Alois Jirásek - Filosofská historie
- Alois Jirásek - Maryla
- Božena Němcová - Babička a další povídky
- Božena Němcová - Chyže pod horami a další
- Božena Němcová - Pohorská vesnice a další povídky
- Bram Stoker – Dracula
- Eliška Krásnohorská - Na svém, Svéhlavička
- E.T.A. Hoffmann - Ďáblův elixír
- Gaston Leraux - Fantom Opery
- Gustav Meyrink - Golem
- Gustav Meyrink - Mistr Leonhard
- Gustav Meyrink - Valpružina noc / Bílý dominikán
- H.P.Lovecraft - Sešit 1 (Dagon a jiné horrory) a 2 (Volání Cthulhu a jiné horrory)
- H.P.Lovecraft - Sešit 3 (Hrůza v Dunwichi a jiné horrory) a 4 (Stín nad Innsmouthem a jiné horrory)
- Husitská trilogie - Jan Hus, Jan Žižka, Proti Všem
- Jakub Arbes - Newtonův mozek a jiná romaneta
- Jan Neruda - Malostranské povídky
- Jan Neruda (1834-1891)
- Jan Roháč z Dubé
- Jan Weiss - Dům o 1000 patrech / Zrcadlo, které se opožďuje
- Jules Verne - Matyáš Sandorf
- Jules Verne - Robur Dobyvatel
- Jules Verne - Tajemný hrad v Karpatech
- Jules Verne - Tajemství Viléma Storitze
- Jules Verne - Zmatek nad zmatek
- Karel Čapek - Divadelní hry (Loupežník, R.U.R., Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka)
- Karel Čapek - Krakatit
- Karel Čapek - Továrna na absolutno
- Karel Čapek - Válka s mloky
- Karel Hynek Mácha
- Karel Hynek Mácha - Cikáni
- Karel Hynek Mácha - Marinka a jiné prózy, Prózy
- Karel Hynek Mácha (1810-1836)
- Karel Václav Rais - Na lepším
- Karel Václav Rais - Skleník, Kalibův zločin
- Karel Václav Rais - Výminkáři
- Karel Václav Rais - Západ
- Luther
- Mark Twain - Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše
- Michail Bulgakov - Osudová vejce, Psí srdce
- Papírové modely - Husitský vůz, 1:32?
- Robert Louis Stevenson - Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda
- Tábor
- Václav Beneš Třebízský - Tryzna Bělohorská, Jan Abatyše, Závěť Štěpána z Pálče
- Vítězslav Hálek - Muzikantská Liduška, Prohráli jsme Bavory