Agon Orchestra - The Red and Black

Dvoj CD "The Red and Black" předního českého souboru současné hudby Agon Orchestra obsahuje několik skladeb M.Smolky, P.Kofroně, M.Šimáčka a P.Grahama. První, "červené", CD obsahuje 9 skladeb, druhé, "černé", pak dvě o stopáži 25 resp. 45 minut. Komplet je dodáván prakticky bez bookletu, pouze základní informace jsou uvedené na průhledné krabičce CD. To je možná originální, ale nepraktické, vydavatel (Blackpoint) v podobném duchu vydal více CD, ale osobně se mi to vůbec nelíbí.

Všechny skladby byly složeny v letech 1989-1995, ale přesto, že pochází od čtyř skladatelů není jejich vzájemné odlišení snadné. Základ skladeb totiž tvoří chaoticky ozývající se jednotlivé tóny osamocených nástrojů, skladby jsou bez konce a začátku, vývoje, struktury a vnitřní logiky. Intenzita tónů je různá, od opravdu osamocených po překrývající se, a tak vznikají i docela zajímavé plochy. Jenže co je v kratší stopáží snesitelné a zajímavé, neudrží v delší ploše moji pozornost, protože jde o hudební obdobu arytmických zvuků lesa. Navíc jsou skladby ve spíše poklidném hávu, takže neburcují, neprovokují, nedrásají ani nešokují, spíše mě nudí a uspávají nesouladem a absencí vnitřní dynamiky a vývoje.

První skladba (Martin Smolka – Rent a Ricercar) začíná relativně slibně, střídají se zde plochy dechů a bicích a zní různá hejblátka, cinkátka, kazoo, řehtačky a pružinové zvuky. Zhruba v polovině dojde na "ticho", tedy osamělé zvuky samotných nástrojů, které se začnou postupně překrývat a doplňovat do původní intenzity. Skladba je sice bez melodie a řádu, ale přesto je celkem co poslouchat. Uvedený rámcový popis lze aplikovat prakticky na všechny ostatní skladby s tím, že se liší použité zvuky a nástroje, třeba třetí skladba M.Smolky, "For Woody Allen", obsahuje rytmicky podpořené hvízdání, dechy a hlasy zvířat, což je vítané zpestření. Ve své druhé skladbě "Netopýr" pracuje Martin Smolka s tichými a temnými občasnými zvuky, podobně jako Petr Kofroň v "The Fire Is Mine", kde tyto táhlé, dlouhé tóny občas přeruší krátký, intenzivnější zvuk, závěr skladby patří ploše těchto nástrojů. Za zmínku stojí i použití několika krátkých motivků v některých skladbách nebo použití nosného rytmu v závěrečné skladbě prvního CD. Rytmus se v této skladbě několikrát změní a jeho použití je jediná, byť podstatná, změna oproti ostatním skladbám. Druhé CD obsahuje dvě skladby, které z popsaného rámce vybočují pouze svojí stopáží, závěrečná skladba alba (Petr Kofroň – Mitternachtmusik) je prostě třičtvrtěhodinový kus něčeho. A díky dlouhé stopáži více vynikne chybějící struktura a forma, která vede k mojí bezradnosti - co na tom mám vlastně poslouchat?

Uvedené skladby ukazují tu tvář současné hudby, která mi moc neříká. Vlastně jde o opačný extrém k přísně formálním skladbám, hudební forma je zde úplně rozbita. Jenže stejně po pár chvílích poslechu víme, co zhruba bude následovat, takže je v konečném důsledku skladba skoro stejně "předvídatelná" jako Bachovy fugy, ale narozdíl od nich nepřináší poslech žádný (melodický) požitek. Na CD zní zvuky nástrojů oddělených krátkými pauzami, nástroje jsou separované a k souzvukům dojde spíše náhodně, i když ve skladbách hrají velkou roli různé instrumentálně bohatší plochy nástrojů. Pokud to však chápu správně, nejde o free improvizaci ale o "improvizovanou" partituru.

CD každopádně ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je na mě moc, nejmodernější co snesu je minimalismus, např. Steve Reich. Obecně totiž nejsem příznivcem free a improvizace, i když je náhoda ve tvorbě jistě zajímavý prvek. Nevěřím však, že tímto způsobem vznikne vždy dostatečně kvalitní výsledek, navíc je posluchač často nechán na pospas autorova egu a jeho (ne)soudnosti. Ale i tak uznávám, že na CD zazní pár zajímavých motivů nebo zvuků a jednu/dvě kratší skladby akceptuji v rámci všeobecného kulturního přehledu.