Bohumil Hrabal - Perlička na dně
Od Hrabala jsem četl jako první knihu "Něžného barbara", ten mě však o autorových kvalitách moc nepřesvědčil, a to i přes pro mě zajímavé téma. Přesto jsem se k Hrabalově tvorbě vrátil a to pod vlivem nadšených ohlasů i volně dostupných povídek. Ke druhému pokusu o bližší poznání autora jsem si vybral sbírkou raných povídek "Perlička na dně" - ta obsahuje převážně krátké a čtivé povídky, navíc byly některé z nich zfilmovány a tak nešlo o úplný krok do neznáma.
V úvodu popisuje autor svoje "ušpinění se" člověčinou i hledání perel v člověku - ten může být až směšný, neuznaný okolím, považován za podivína nebo za svérázného, přesto má vždy svoje kouzlo. A právě toto "hledání člověka" je u Hrabala to zajímavé a cenné, jeho hrdinové totiž neprožívají nic výjimečného, i když i to je relativní. V jednotlivých povídkách prožíváme běžné a banální starosti a radosti, přes to, že je známe a vídáme takřka dennodenně, tak už je neumíme ani vnímat, natož pak ocenit. A právě proto potřebujeme autora jako je Hrabal, aby nám je ukázal a tím nám připomněl jejich krásu, význam i poetiku a tím i jedinečnost a prchavost každého okamžiku.
Většina povídek se odehrává v padesátých letech, najde se i několik vzpomínek na první republiku a leckdy je doba spíš neurčitá a nepodstatná. Ocitáme se v autoškole, kladenských ocelárnách, sběrně surovin, na automobilovém závodišti a samozřejmě i v hospodě. Všude tam se odehrávají drobné příběhy, plné zdánlivých dialogů, ve skutečnosti monologů postav, které se potřebují vypovídat. Tak třeba v povídce "Staré zlaté časy" vzpomínají dva staří páni na plovárně, hostinský líčí, jak vydělal na sokolském sletu a lékař rekapituluje své zajímavé případy, v povídce "Podvodníci" se zase herec ze sboru a pomocný novinář vzájemně předvádí a trumfují. Podobně jsou v povídce "Smrt pana Baltisberga" propleteny vzpomínky strýce Pepina s chválou mrzáka na automobilového závodníka pana Baltisberga, tuto povídku rámuje automobilový závod v Brně korunovaný smrtelnou nehodou zmíněného závodníka. I v povídce "Miláček" rámuje nehoda běžný den v kladenských ocelárnách, kdy se ukazuje, že co se škádlívá, rádo se mívá, platí i zde. A třeba v povídce "Večerní kurz" líčí Hrabal jízdu na motorce v autoškole proloženou vzpomínkami jeho otce na počátky motorismu a v povídce "U zeleného stromu" se zase hospodský pomalu opíjí a se švagrem tramvajákem dumá o koupi motorky.
Ve sbírce jsou zařazeny i povídky s výraznější dějovou složkou, ale opět jde spíše o výsek kousku života. Mezi tyto povídky patří třeba povídka "Fádní odpoledne", která líčí nedělní odpoledne v hospůdce na předměstí. Z hospůdky vyráží štamgasti na fotbal, pouze jeden z nich a hostinský zůstávají a jejich idylu ruší mladík, který místo fotbalu čte knihu a cigaretu neodloží ani cestou na záchod. Díky povídce "Andělský oči" poznáváme i svět pojišťovacích agentů, kteří dokáží klienta vždy přesvědčit, a když je jejich oběti prokouknou, úspěšně je přesvědčují znovu a znovu. Mezi bizarní postavičky patří i řidič, amatérský pytlák, který v povídce "Křtiny" autem sráží zvěř, nebo kulisák, dříve pracovník ve sběrně léčivek a jeho tehdejší kolega, nyní alkoholik - oba se setkávají v povídce "Pražské jesličky". Nejdelší povídkou, zabírající cca čtvrtinu svazku je pak "Baron Prášil", kde je hlavním hrdinou Haňťa, pracující ve sběrných surovinách. Haňťa potkává během dne různé lidičky a postavičky, patří mezi ně úředník z banky, která omylem dala do sběru platné složenky, Haňťův předchůdce ve sběrně, hostinská se slabostí pro červenou knihovnu, Haňťův šéf - vášnivý nimrod, pracovníci antikvariátu a další a další. Všem vypráví smyšlené zážitky a historky, říká jim to, co chtějí a potřebují slyšet, ne z nějaké vypočítavosti nebo prospěchářství, ale z přirozené lidskosti, takže to ani nelze považovat za lži.
Povídky zachycují každodenní události, které ve skutečnosti zase tak obyčejné nejsou - jde jen o to, pozorně se dívat. Vše je obyčejné a přitom zajímavé, autor totiž hledá to zvláštní a jedinečné. A tak třeba pobaví nadšení dívky, jejíž rodině byla zabavena vila, nad tím, že tam, kde jich dříve žilo pět, si nyní hraje třicet dětí. Ale i v tomto konkrétním případě je přes určitou naivitu něco hluboce lidského a dojemného.
Povídky mě bavili a zaujaly, považuji je za takové bonbónky, resp. perličky, které mile pohladí a prozáří každodenní šeď. Na druhou stranu bych je nepřeceňoval, nepřijdou mi až tak vyjimečné, ale jejich zařazení do kontextu české literatury nejsem s to posoudit.