Psí Vojáci - Mučivé vzpomínky
Z dlouhé, více než třicetileté, kariéry Psích Vojáků mám rád zhruba desetileté období mezi roky 1985-1995, zbytek tvorby mi až tak nesedí. V předchozím období je Filip Topol, zpěvák a duše souboru, příliš divoký ale hlavně nevyzrálý, později je zase až příliš krotký. Navíc mi připadá, že později legenda předhonila kapelu, byť sebekriticky uznávám, že tvorbu kapely po roce 2000 vůbec neznám.
CD "Mučivé vzpomínky" mapuje formou živého záznamu tvorbu skupiny v letech 1987-1989 a svojí koncepcí tak navazuje na předchozí "Nechoď sama do tmy". Prakticky lze zopakovat vše, co jsem napsal právě o "Nechoď sama do tmy", tedy že nahrávka obsahuje generační zpověď, vyjádřenou expresivně textově i hudebně, navzdory "jazzově" působícímu nástrojovému obsazení. I na "Mučivých vzpomínkách" najdeme tvůrčí svobodu a spojení s undergroundem, nově lze pozorovat černohumorné texty, příběhy i bohatší hudební škálu.
Hudebně mi skladby přijdou o něco alternativnější, místy jsou velmi expresivní, jindy jsou zase více jazzové a dojde i na kratičké citace klasiky, některé skladby obsahují i zajímavé instrumentální předehry nebo mezihry. Vše se odehrává nad solidní, repetativní až minimalistickou rytmikou, která do nahrávky vnáší řád, kontrastující s expresivním zpěvem. V textech pak trochu zaráží různé taxíky, večírky, letušky a nákupy u Diora, v Praze končícího socialismu to působí podivně, na druhou stranu chápu, že je to určitá básnická stylizace, stejně jako indiánská poezie nebo vraždící maniak. Mnohé texty jsou černohumorné nebo jde o příběhy s nečekanou pointou, dojde ale i na náladové texty.
Úvod patří dvojici celkem expresivních skladeb "V koupelně je vana" a "Šeptáme si na rohu", obě patří mezi moje oblíbené. První je expresivní hlavně zpěvem, druhá je svižná i melodická, má rockový feeling a řadí se k nejzajímavějším na albu. K těmto, spíše rockovým patří i černohumorný "Psycho killer", zajímavý i předehrou nebo "Nejvyšší vrcholek", odkazující hudebně i textově ke starší, monotematické tvorbě, zvlášť přechodem k pomalejší pasáži a prací s dynamikou. Po zmíněné dvojici úvodních, spíše expresivních, skladeb dostávají prostor i klidnější, třeba příjemně najazzlá "Při poruše" nebo "Love Song", což je spíše "barovka" nebo "šanson" přinášející konfrontaci mladických (zamilovaných) ideálů a vzpomínek s tím, jak se z mladé a krásné holky stane vyžilá baba.
Popularitu největšího hitu kapely, skladby "Žiletky" nechápu, ze zbytku CD nijak nevyniká, ale úvodní klavírní motivek i jeho zapracování do skladby je fajn a zaujme i nostalgické, táhlé a smutné saxofonové sólo. V první polovině alba zazní ještě intimní a hudebně romantická "Jdeš, chodíš...", gradaci alba trochu naruší dvojice skladeb za polovinou, totiž zdlouhavá litanie "Stinka" a "Vzestup". První přináší instrumentální, sólové a až improvizované plochy, druhá zase expresivní zpěv a výraznou rytmiku, ale nějak mi ani jedna nesedí do zbytku CD. Zato potěší následující, rockově alternativní "Kurýři" včetně lyrického instrumentálního úvodu i místy lascivně zpívaná "Skok přes Nerudu", kde se objevuje i pěkný melodický motivek. Tyto závěrečné skladby kombinují jakousi jazzovou hravost a expresivní skřeky.
"Mučivé vzpomínky" se dají charakterizovat jako klasické album Psích Vojáků konce 80. let, na kterém se objevuje charakteristický zvuk kapely, totiž hutná, solidní rytmika dávající základ pro klavírní hrátky i saxofonová sóla. Skladby jsou členitější a většinou obsahují předehru nebo instrumentální mezihry, vše na pomezí jazzu, rocku a alternativy, ale ve druhé polovině začne být nahrávka trochu zdlouhavá. Na CD mě baví městská poetika i instrumentální sóla a hrátky, které přináší zajímavé motivky a momenty.