Zdeněk Jirotka - Saturnin
Saturnin je klasický humoristický román Zdeňka Jirotky, do obecného povědomí zapsaný i díky zdařilé televizní adaptaci. Ta je ovšem natolik výrazná, že se mi scény z ní objevují při čtení před očima, což posouvá zážitek trochu jinam, než bych chtěl.
V knize ožívá noblesa a gentlemanství první republiky v plné parádě. Hrdinou je skoro nudný a usedlý třicátník, který shodou okolností získá výstředního sluhu Saturnina. Ten zásadně změní jeho život - z bytu se přestěhuje na hausbót na Vltavě, kde trénuje tenis, aby zapůsobil na slečnu Barboru. Saturnin o svém pánovi šíří různé smyšlené historky a díky tomu je jeho život najednou plný výstředností a dobrodružství. Saturnin si ovšem dokáže poradit v každé situaci, což prokáže při vpádu tety Kateřiny. Tato vdova po technickém nadšenci mluví zásadně v příslovích a její hlavní starostí je finančně zabezpečit sebe a syna Milouše, hrdinova bratrance, takto osmnáctiletého fracka. Další postavu, která nás provází knihou je cynický doktor Vlach, rodinný přítel.
Zmíněné postavy poznáváme v první třetině knihy, která tvoří jakýsi prolog ke hlavní události knihy. Tou je dovolená u dědečka, penzionovaného ředitele mnoha firem a nadšence do elektřiny. Dědeček pozval do svého domu v horách hrdinu se Saturninem, slečnu Barboru a doktor Vlach, který má nedaleko srub, se také přidá. A protože se v rodině nenápadně bojuje o dědečkovu přízeň kvůli velkému dědictví, vycítí teta Kateřina nebezpečí a přijíždí i s Miloušem. Na začátku dovolené zboří prudká bouře most a tím odřízne celou společnost od okolního světa. Sledujeme tedy skoro trosečnické příhody skupinky bez elektřiny a s minimem zásob, nejde však o žádnou psychologickou robinsonádu ale o humoristický pohled na nečekané dobrodružství.
Během nedobrovolné robinsonády prokáže slečna Barbora své kuchařské schopnosti, Milouše zase provází různé drobné nepříjemnosti v Saturninově režii, který tak stíhá jeho drzé chování ke slečně Barboře. S tou se naopak hrdina postupně sbližuje, samozřejmě v rámci veškeré slušnosti a gentlemanství. Dědeček má velké pochopení pro Saturninovy výstřednosti, samozřejmě k velké nelibosti tety Kateřiny, která o dědečka a jeho zdraví přehnaně pečuje. Volný čas si společnost krátí vyprávěním různých příhod, tato vyprávění vrcholí parodií ženského románu v podání tety Kateřiny a jejího (vážně myšleného) námětu na knihu.
Dodávka elektřiny se po pár dnech obnoví, resp. hrdina si vzpomene, že při příjezdu během bouře vypnul hlavní jistič a vydá se jej v noci zapnout, což opět vede k bláznivé situaci a poprask vrcholí střelbou. Ale i tato situace je odlehčena vypnutím rádia a suchou hláškou doktora Vlacha. Voda sice pomalu opadá ale s opravou strženého mostu se čeká na stavitele, se kterým byla podobná situace předjednaná. Bohužel dochází zásoby jídla a tak se všichni rozhodnou obejít pramen řeky a dojít do městečka. Cesta je zahájena aférou ohledně zmizelého zbytku potravin, kdy se Milouš projeví přeci jen charakterně. První noc stráví společnost ve srubu doktora Vlacha na půli cesty v horách, druhý den si bohužel dědeček zraní kotník a sestup je pro něj velmi namáhavý. Další noc proto proti plánu tráví na louce a i dále postupují jen pomalu. Když dorazí další den nad večerem k městečku, zjistí, že mezitím stavitel postavil most a jejich výprava byla zbytečná. A tak má celá cesta trochu zvláštní konec, jak už to tak v životě bývá.
O raněného dědečka se začne starat teta Kateřina, což dědeček odnese šílenstvím a teta opustí dům až ve chvíli, kdy dědeček skrze dr. Vlacha změní závěť a vše odkáže na dobročinné účely. Hrdina odjíždí s Barborou a ona mu cestou vysvětluje, že dědečkovo šílenství i závěť bylo jen fingované, aby se zbavil tety Kateřiny. A na závěr cesty si domluví rande... Závěr knihy tvoří dvojice dopisů - v prvním dědeček vše ještě jednou vysvětluje, a žádá, aby s ním Saturnin zůstal, ten ve druhém dopise žádá o totéž. S dědečkem totiž zakládají "Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" a přikládá dvě docela vtipné ukázky jejich práce. A každý podobný příběh končí svatbou - tety Kateřiny samozřejmě.
***
Jak jsem již uváděl, v knize ožívá noblesa a gentlemanství první republiky, objevuje se zde spousta jemného humoru i ironie a Saturnin svým duchem připomene i knihy Jerome Klapky Jerome. Základní kostra příběhu vytváří prostor pro různé roztomilé, vtipné i lehce ztřeštěné příhody, některé příběhy nebo úvahy by se daly aplikovat i na dnešní dobu. Třeba úvaha o řemeslnících, kteří si hrají na továrnu a maličkou dílničku schovávají za honosné názvy a pak, pod dojmem své velikosti nic nedělají. Autor je zkrátka velmi dobrý pozorovatel a glosátor, dokáže vše podat svěže, s lehkou ironií, nadhledem i noblesou. Z knihy na nás zkrátka dýchají staré dobré časy - které ale autor v duchu svého přístupu také relativizuje.
Kromě svěžího ducha zaujmou i typizované postavy, zvláště teta Kateřina, i když u vizuální představy postav stále vidím jejich televizní představitele, kdy zvláště O.Havelka se v postavě hlavního hrdiny našel takřka dokonale. Sám Saturnin je pak vlastně postava nenápadná a je jen takový hybatel nebo katalyzátor děje - což nijak nesnižuje jeho důležitost.
Saturnin je jemný ironický příběh, vzpomínající s humorným nadhledem na staré dobré gentlemanské a noblesní časy. Ale když se nad tím zamýšlím, tak mi to najednou přijde takové - plytké. Saturnina si prostě člověk přečte (u krbu se sklenkou koňaku), usměje se a vnitřně zahřátý ... jde dál. Každý si pak musí odpovědět sám, zda je to málo nebo to stačí.